Článek
Rodiče jí nikdy psa nedovolili a ona po něm celý život toužila. Na ně mohla dělat psí oči jak chtěla, stejně jí to nebylo nic platné. Maminka prý trpěla alergií a tatínek o další povinnosti nestál. Vždyť tak by to přece dopadlo, že by se nakonec musel starat sám. A on už měl takhle život pod psa, jak často říkával.
Jana s Petrem žili na psí knížku, ale brzy to chtěli změnit. Pes pro ně byl něco jako zkouška na děti, které budou jednou vychovávat v domě obrostlém psím vínem. Tak si to Jana vysnila a Petr její přání plnil. Ten nápad se psem se mu sice nezdál, ale Jana dělala psí kusy, jenom aby ho obměkčila.
Celé dny si na sociálních sítích přehrávala příběhy roztomilých a chytrých chlupáčů a také ty smutné s dobrým koncem a neustále je Petrovi přehrávala, až ji za to peskoval. Ale nakonec pochopil, že si psinu nedělá a snad se s ním i rozejde, když jí toho psa nedovolí. Nakonec mu vyčetla, že se k ní chová jako k psovi a jejím touhám nerozumí.
Byl by z toho jejího nátlaku snad dostal psotník a Jana stejně vždycky získala, co si umanula. Kromě toho psa. Petrovi rodiče psa měli, tak měl alespoň nějaké povědomí o tom, co takový chlupatý přírůstek znamená. On teď ale chtěl žít a ne se starat o psa. Jenomže chtěl žít s Janou.
Pod nátlakem Jany se cítil jako zpráskaný pes, ale nakonec povolil a štěně jí koupil pod pod vánoční stromeček. Bylo roztomilé, chlupaté a třáslo se jako ratlík, když ho přivezl domů. Ten rok totiž byla zima jako v psinci.
Ubíhaly dny a týdny a Jana byla zamilovaná. Do Petra i do štěněte. Nakoupila mu spoustu hraček, nový pelíšek a na sociálních sítích přečetla všechno o zdravém stravování pejska. Chodila s ním na procházky a často ho koupala, aby nesmrděl jako pes.
Jenom když bylo venku počasí, že by ani psa nevyhnal, nebo když byla unavená, což bývalo často, moc se jí nechtělo. Petrovi bylo štěněte líto, tak s ním chodíval sám.
A pak bylo hůř. Štěně Janě rozkousalo nové drahé lodičky, na které byla tak pyšná, Petrovi rozžvýkalo kabel od počítače, udělalo loužičku na novou pohovku a ještě pořád štěkalo, takže si sousedi začali stěžovat.
Jana, která si na svých věcech zakládala, křičela na oba něco o prašivých psech, protože jí Petr vyčítal, že se stará jenom o sebe. A přitom jeho i štěně tak moc chtěla. Začalo mu docházet, že spolu nejsou kompatibilní, a že jí přestává rozumět. Byli jako každý pes jiná ves. Navíc vařila tak, že by to ani pes nežral.
Petr začal přemýšlet o rozchodu, ale Jana si myslela, že jenom přehnaně reaguje jako pes, který štěká, ale nekouše, a brzy ho to zase přejde. Vždyť měli tolik plánů, včetně dětí a toho domu obrostlého psím vínem.
Jenomže štěně do jejich životů přineslo zmatek a Jana ho jednou málem zpráskala jako psa, když zase vyváděl ty své lotroviny a neležel v klidu ve svém pelíšku. Svoji frustraci z nedokonalého života a z Petra, který na ni zničeho nic byl jako na psa, si potřebovala někde vybít. Jejich život nebyl takový, jaký si vysnili a Petr se už ze všeho vážně cítil pod psa.
Po několika měsících se ze štěněte stal nesnesitelný adolescentní pes. Jeden den úzkostný, druhý den divoký a pak ještě rozcupoval všechny polštáře, než se vrátili z práce domů. Na ulici ho přepadaly panické stavy a Jana už s ním nemohla a nechtěla ani chodit ven. Třásl se jako ratlík pokaždé, když kolem projel autobus, štěkal na všechny cyklisty a na vodítku ho ani nemohla udržet.
Petr s Janou se už pořád jenom hádali. On chtěl, aby vzala psa na cvičák, ona mu tvrdila, že na to nemá čas ani peníze, a že by se měl taky snažit vcítit se do ní a jejích pocitů. Celý život se přece nemůže točit jenom kolem psa. Má ji vůbec ještě rád? Vždyť přece kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Petr už měl všeho dost a rozhodl se odstěhovat zpátky k rodičům. V domě jich sice bylo jako psů, ale rodina je přece rodina a Jana se jim stejně nikdy moc nezamlouvala.
„Ani pes po tobě neštěkne, jestli odejdeš“, křičela za ním a sbalenou tašku mu hodila jako psovi. Štěně svěsilo ocas a zalezlo do svého pelíšku.
Venku bylo počasí pod psa a stejně mizerně se cítil i Petr, když odcházel. Jana vyhrožovala, že dá štěně do útulku, když ji opustí. protože sama se o něj starat nemůže. Vždyť ji ani nemá rádo a Petr věděl, že nevyhrožuje nadarmo. Bylo mu štěněte líto, když na něj dělalo zoufalé psí oči. Copak ho mohl někde nechat chcípnout jako psa?
Pro štěně se vrátil, ale Jana mu ho dát nechtěla. Byl to přece její pes, kterého jí Petr daroval, takže o něm bude rozhodovat jenom ona sama. Půjde do útulku a hotovo. Tam se o něj postarají a najdou mu novou rodinu.
Jenomže když chtěla Petrovi vytrhnout vodítko, štěně na ni vycenilo zuby a zavrčelo, a to byl konec. Kopla do něj jako do psa.
Petr i se štěnětem odjel k rodičům. Jenomže ti už měli toho svého psa, kterému se štěně vůbec nezamlouvalo, takže na něj pořád jenom vrčel a štěkal a rodiče už chtěli mít svůj klid.
A jak to celé dopadlo? Zmatené štěně skončilo v útulku a smutně tam čekalo na svoji novou rodinu. Jana si našla nového přítele a zase na něj dělala ty své psí oči.
No jen řekněte, nemají někteří psi život pod psa? A není ta naše čeština krásná?
