Článek
Každý pes je jiný, stejně jako my lidé. Má svoji osobnost, způsoby vyjadřování, různou emocionální úroveň, energii či strachy. Některý je extrovert, jiný třeba introvertní.
Trochu snazší je to se štěněcími miminky, která kromě své maminky nikoho jiného neznají, ani tak ale párování mezi člověkem a psem není samozřejmé. Hlavně tam, kde člověk podcení určité typické vlastnosti a potřeby jednotlivých plemen, která se mohou diametrálně lišit od životního stylu nového páníčka.
Daleko složitější situace nastane v případě, kdy se pejsek ocitne v nové rodině jako starší. I my, kteří nemáme žádnou zkušenosti s dětskou adopcí, tušíme, že nově vzniklá sociální jednotka je oboustranná výzva, která vyžaduje mnoho trpělivosti, pochopení a sebezapření. Se psy se to má podobně, jenom si to často nechceme přiznat.
Psi samozřejmě nejsou děti a platí na ně jiná pravidla, takže příměr je pouze ilustrativní, i když ne tak úplně od věci. I psi si do nové rodiny přinášejí kromě vrozených osobnostních specifik i různé životní zkušenosti, o kterých nedokáží mluvit.
Jenomže my také víme, že na rozdíl od lidí, psi někdy až velmi neuvěřitelným způsobem na sebe přebírají povahu a emoce svého páníčka. Na toto téma existuje mnoho odborných výzkumů a jsou nezpochybnitelné. A někdy může být těžké si to připustit.
A proč o tom všem mluvím? Protože se mi právě tohle přihodilo. Ani po dvou letech společného života s Belindou stále nejsme na stejné vlně. Myslím, že mě nemá moc ráda a třeba si ona totéž myslí o mně, co já vím?
Jsme jako spojení dvou duší, které byly shodou životních okolností svedeny do stejného životního prostoru a času a chtě nechtě se musí naučit spolu koexistovat, přestože to není jednoduché.
Jako člověk s hluboce zakořeněnou láskou a sympatií ke zvířatům jsem si vždycky naivně myslela, že si dokážu vztah vybudovat s většinou psů a mé zkušenosti tomu až do nedávna odpovídaly. Bývalo to přirozené, bez úsilí a radostné.
Vždyť také proto jsem založila psí školku a těšila se z každého nového dne. Tolik radosti, přátelství a lásky jen tak někdo nezažije. Bylo mi jedno, že jsem pořád oslintaná, psí chlupy mi čouhají z každého kousku oblečení a v metru po cestě domů se mi z vlasů line typický zvířecí odér. Uspokojení z psí lásky všechny doprovodné aspekty celodenního pobytu s desítkami chlupáčů hravě přebilo.
Měla jsem samozřejmě i svého psa, který byl nejenom maskotem, ale zároveň i přijímacím pracovníkem, takže takovým neplaceným zaměstnancem psí školky. Každý nový klient musel projít zkouškou jménem Oliver. Byl to naprosto loajální a vyrovnaný pes, který nesnášel konflikty a vyhýbal se jim tak, že prostě v klidu odcházel, když to na něj někdo zkoušel.
Oliver byl dobrman a měla jsem ho od malého štěňátka. Prošli jsme si spolu klidnějšími i dramatičtějšími obdobími a několika stěhováními, dokonce jsme vystřídali i země k žití. Procestovali jsme spolu půlku Evropy a byli si prakticky neustále po boku. Vztah jsme měli bezeslovný. Stačilo se na sebe podívat a oba jsme věděli, co ten druhý chce. Jako když jste v dlouhém partnerství a vzájemné porozumění se posune do jiné spirituální úrovně.
Jenomže Oliver zemřel a s ním kromě ducha psí školky i něco ve mě. Věděla jsem, že sama nezůstanu, ale pár měsíců mi trvalo, než jsem byla připravena otevřít náruč a domov dalšímu psovi. Koneckonců jsem chlupaté lásky měla ve školce pořád dost a pravidelní klienti byli stejně tak trochu moji.
Setkala jsem se s mnoha psímy osudy, i s některými velmi smutnými, ale s dobrým koncem. Do školky chodili i adoptovaní psi a rozdíl byl znát. Nemusela jsem o tom přemýšlet a věděla, že až budu připravená, dalšího pejska si také adoptuji. Takového, se kterým to mezi námi přirozeně „klikne.“
Belinda byla druhá fenka, se kterou jsem se seznámila. Od pohledu rošťanda s trochu poťouchlým výrazem, plná života a zvědavosti, ale pořád ve střehu. Bylo jí teprve pět měsíců. Chodila se mnou do psí školky a začala se seznamovat se světem za hranicemi předchozích dvou rodin, se kterými dosud žila.
Ano, už v takhle mladém věku jsem byla její třetí máma a věděla, že lehké to mít nebudeme. Ale odvahy, dobrého úmyslu, zkušeností a lásky jsem pro ni měla plný pytel.
Belindinu povahu jsem objevovala za pochodu, stejně jako ona tu moji, a to, co jsem zpočátku považovala za přirozený proces sžívání, se začalo postupem času ukazovat jako moje nepřipravenost na fakt, že je úplně jiná, než jsem si představovala, a taky než jsem od ní očekávala. Její chyba to samozřejmě není.
Belinda od začátku trpěla všelijakými úzkostmi, na kterých jsme spolu pilně pracovaly. Naučily jsme se jezdit metrem, aniž by se strachy pokadila, nechat se pohladit od dětí bez panické reakce a pokusů o útěky při každém divném zvuku.
Po roce společného života jsem školku z různých logistických a administrativních důvodů zavřela a můj život se znovu otočil na ruby. Z denního rytmu za poklusu, emocí létajících vzduchem od rána do večera a našponované energie najednou nic. Poklidný život věnovaný tak trochu nudné práci a Belindě. Najednou jsme se ze života převážně tam venku ocitly samy doma a vedeme obyčejný rutinní a poklidný život.
Všechno se změnilo. Radosti se vytratily a živý sociální kontakt dostal na frak. Belinda, která považovala návštěvy psího parku a řádění s přáteli za nejlepší část dne, najednou stála u plotu a chtěla jít domů. Nikdo z pravidelných návštěvníků její proměnu nechápal. Ani já. Vždyť se nestalo nic zásadního, o čem bych věděla.
Jenomže tím to neskončilo. Belinda zničeho nic prakticky odmítá opouštět domov. Několikahodinové denní procházky a výlety omezila na pár přilehlých ulic a dál prý vlak nejede. Vzpíná se jako divoký kůň a naučila se vyvléct z obojku a utéct zpátky domů. Belinda má téměř třicet kilo a je velmi atletická, takže se z našich poklidných procházek stal lítý fyzický zápas. Spokojená je jedině doma.
Belinda není vřelá ani přítulná. Nechodí za mnou po bytě jako pejsek a jako ti, které jsem jenom hlídala, a do očí se mi podívá jenom když musí, protože jinak nedostane misku se žrádlem. Pro podrbání si nikdy nepřijde, ani mě nechodí vítat ke dveřím, když se vracím domů. Moje pokusy o sblížení buď jenom slušně toleruje nebo ode mě nápadně odvrací hlavu. Tak moc je jí kontakt se mnou nepříjemný.
Původně jsem si chtěla jenom postěžovat, jak může být vztah člověka se psem někdy složitý. Ale teprve při psaní mi došlo, že na našem vztahu vůbec nic složitého ani podivného není. Belinda je jako každý jiný pes mým odrazem. Je citlivá a možná mě má přečtenou víc, než všichni mí předchozí psi. Nastavuje mi zrcadlo, do kterého se nechci dívat.
Taky už dávno nejsem tak společenská, veselá a plná energie, jak jsem bývala. Moje bezpečné území je doma a vlastně si v té naší izolaci od světa tak trochu libuji. Svých přátel si velmi cením a vždycky je ráda vidím, jenom už společnost nevyhledávám tak často jako dřív. Jak bych mohla po svém psovi chtít, aby byl jiný?
Říká se, že každý má takového psa, jakého si zaslouží. Snad by se ale hodilo takové prohlášení trochu upravit. Každý má takového psa, o jakého se zaslouží.
Povinností psa není člověka obšťastnit či rozveselit, o to se musíme postarat všichni sami. Pes se k nám rád přidá a štěstí a pohodu znásobí. Jak to udělat, na to si každý musíme přijít sám.
