Článek
Tohle je reálný příběh kamarádky, které, z důvodu zachování anonymity, dám v následujícím textu smyšlené jméno. Třeba Jana. Proč? Za to, co udělala, by si podle mě zasloužila medaili. Přesto se ve svém okolí setkává s reakcemi, že to určitě udělala pro to, aby si zvýšila svoji životní úroveň, čerpala dávky, koupila si za ně auto a jela na dovolenou.
Zvláštní nastavení společnosti
Bohužel, česká společnost ani téměř 40 let po revoluci mnohdy nechápe, že někdo může něco udělat jen tak. Bez zištných důvodů. Prostě jenom proto, že chce pomoci. A to i na úkor svého pohodlí nebo finanční jistoty. A co vlastně tedy Jana udělala?
Dala mu šanci
Vzala si do pěstounské péče miminko, které se narodilo drogově závislým rodičům. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale srdce ji říkalo, že se malého Filípka musí ujmout a pokusit se vytvořit pro něj takové rodinné zázemí, aby ho to, že musel být hned po porodu rodičům odebrán, do budoucna nijak významně nepoznamenalo.
Okolí ji zrazovalo
Okolí Janu zrazovalo. Sedmnáctiletá dcera si klepala na čelo, kamarádky v práci taktéž. „Přeci si ve čtyřiceti nepořídíš domů cizí mimino, kdoví, co z něj bude,“ říkaly jí. Vzala. Musela opustit práci a spolehnout se, alespoň v prvních měsících, na úspory a očekávané pěstounské dávky. To byla ale podle ní velká chyba.
Financí není nazbyt
„Filípek měl přibližně půl roku abstinenční příznaky. Chodili jsme po doktorech, musel mít speciální výživu, kojit jsem ho pochopitelně nemohla, všechno to stálo dost peněz,“ říká Jana a pokračuje dál: „Z úřadu přišly první peníze asi až po pěti měsících, takže jsem do toho, lidově řešeno, pěkně zahučela.“ Měsíčně Jana splácí hypotéku 22 tisíc a dalších asi 35 tisíc korun spolkne domácnost. Tedy energie, jídlo, oblečení, plenky, dětské výživy, atd…
Přivydělává si jako grafička
Jana si ale ani tak nestěžuje. Začala po večerech dělat pro klienty menší grafické práce. Navrhuje bannery, grafiku webů a další drobnosti. „Je to milé přilepšení a docela mě to i baví,“ říká Jana. Horší to je ale podle ní s jejím osobním životem. „Na partnera nemohu ani pomyslet. Vždyť kdo by chtěl čtyřicítku s miminem. Vždyť nemám žádný volný čas. A trochu to skřípe i s dcerou. Vyčítá mi, že na ní nemám tolik času jako dřív. Naštěstí má partnera, takže nějakým syndromem odcizení netrpí, ale trápí mě to,“ říká Jana, kterou trápí ještě další věc. Nepochopení ze strany okolí.
Negativní reakce okolí
Podle svých slov se prý totiž setkala spíše s negativními reakcemi, než s těmi pozitivními. „Neměli bychom přeci být lhostejní k tomu, co se děje kolem nás. A už vůbec ne k tomu, co se děje těm nejmenším. Filípek nemůže za to, komu se narodil. A já věřím, že to, co jsem udělala, má smysl, a že mi jednou řekne ´děkuju, mami´. I kdybych už do konce života nemohla pomyslet na nové šaty, kabelku nebo dovolenou. Mám mnohem víc,“ uzavírá Jana.
Zaslouží si obdiv
Bez ohledu na to, co se bude pod článkem objevovat za komentáře, je Jana podle mě ženská s velkým srdcem a obdivuhodným charakterem. Zaslouží obdiv. Vždyť kdo z nás by kvůli cizímu miminku vystoupil ze svojí komfortní zóny a „ušil“ si na sebe podobný bič? Upřímně říkám, že já bych to neudělal. O to víc Janu obdivuji a smekám…
