Článek
Šla jsem jednoho dne v pátek z práce, bylo už docela pozdě a dalo by se říct, že jsem měla všeho plné zuby. Auto bylo v servisu, takže mě čekala půlhodina šlapání městem. V práci jsem nestihla dodělat, co jsem potřebovala, a do toho jsem se trochu pohádala s kolegyní. Nechtělo se mi v tu chvíli moc přemýšlet, jak to v pondělí udělám, abych mezi námi zase nastolila mír, protože rozhodně nemám ráda napjaté vztahy na pracovišti. Řekla jsem si, že bych mohla alespoň cestou domů koupit bonboniéru a v pondělí ji vzít do kanceláře. Musela jsem to udělat hned, protože jinak bych na to do pondělka zapomněla.
V obchodě jsem toho nakonec nakoupila víc, než bylo potřeba, a pak si ještě vzpomněla, že potřebuju do masny. Manžel měl celý týden chuť na řízky. Je to jedno z jídel, které moc často nemíváme, protože je hrozně nerada dělám. Tentokrát jsem se tedy přemluvila, že je usmažím v sobotu na oběd, aby se i jemu aspoň trochu rozzářil ten jeho věčně nabručený obličej. V masně jsem si vystála nekonečně dlouhou řadu. Přede mnou samé důchodkyně, všechny pravděpodobně s Alzheimerem, protože jim strašně dlouho trvalo si vzpomenout, co to vlastně chtěly.
Když jsem přišla na řadu já, akorát mi do toho zavolal můj čtrnáctiletý syn s informací, že si potřebuje vyprat fotbalový dres, jenomže zjistil, že nám „teče“ pračka. To už mě značně rozladilo, protože jsem měla na víkend nachystanou celou kopu prádla na vyprání. V pátek pozdě odpoledne už žádného instalatéra určitě neseženu. Ujistila jsem syna, že na sobotní trénink bude mít dres nachystaný, holt mu ho večer přeperu v ruce. Mimo jiné mě taky upozornil na to, že kuchyň (protože máme pračku v kuchyni) je jedná velká louže. Už to ale nestihne důkladně vytřít, protože v šest jde s kamarády do kina a ti už ho čekají před domem. Řekla jsem mu, ať požádá o pomoc svou starší sestru, jenomže ta taky lítala někde venku.
Vyšla jsem z masny celkem vytočená s vidinou, že mě doma čeká pohroma. Omrkla jsem balíček s masem, který mi prodavačka vrazila do ruky, po tom, co jsem jí během telefonátu posunkem ruky ukazovala, co přesně chci. Hned jsem měla chuť si vrazit facku, protože v tom rozrušení jsem nechtěně vzala kuřecí, přitom manžel si potrpí na vepřové řízky. Zpátky do fronty se mi za žádnou cenu nechtělo, a tak jsem si to rezignovaně namířila domů. Lepší nějaký řízek než žádný, ne?
Už to vypadalo, že níže má nálada klesnout nemůže, ale to jsem se teda zmýlila! Šedivé mraky strašily na obloze už od rána, ale rozpršelo se až ve chvíli, kdy jsem šla po ulici mezi řadovými domky a neměla jsem se kde schovat. Celá udýchaná jsem doběhla k autobusové zastávce a asi deset minut pod stříškou čekala, až ten marast přejde. Stihla jsem si ještě vyřídit telefonát s manželem, který mě v poslední době dokázal „nakrknout“ už jenom když promluvil. Jako každý pátek vysedával v hospodě se svými kamarády. Stačilo, abych se jen dotázala, v kolik přijde domů, a už měl dojem, že ho podrobuju nesnesitelnému výslechu. Típla jsem otráveně telefon, aniž bych získala potřebnou odpověď, a posledních několik minut se vlekla domů s těžkou nákupní taškou, zmoklá jako ta slepice.
A teď přichází „třešnička na dortu“. Jsem už před domem, když v tom ke mně přistoupí nějaká žena. Žádná velká krasavice, ale mladší a hubenější než já, to se musí nechat. Oznámila mi, že mi potřebuje něco důležitého říct a pak to z ní vylezlo. Ona a můj manžel jsou prý milenci a co s tím teď tedy hodlám udělat. Chvíli jsem na ni vyjeveně hleděla, jako by spadla z višně. Ale jakmile mi její slova doputovala do mozku a řádně se tam usadila, všechno kolem mě se najednou rozjasnilo.
„No to je skvělé! Mám rozbitou pračku a hromadu manželova špinavého prádla, takže mu to všechno můžete vyprat. Košili na pondělí perfektně vyžehlit! Jo a tady,“ zašátrala jsem v tašce a vrazila jí do ruky balíček s masem, „zítra by chtěl řízky, tak mu je udělejte vy, když už teď patříte do rodiny!“
Vběhla jsem rychle do domu, pak do ložnice a vysypala celý prádelní koš. Hned nato jsem zase jako neřízená střela vletěla do kuchyně pro pytel na odpadky a málem uklouzla na mokré podlaze. Se vší vervou jsem cpala manželovo prádlo do odpadkového pytle, až mě napadlo, že se chovám asi trochu nepříčetně, ale zároveň jsem se nejspíš podvědomě chtěla všeho toho špinavého prádla skutečně zbavit. Když jsem konečně trochu vybouřená vyšla před dům, dotyčná žena už tam samozřejmě nestála. Zmizela i s kuřecím masem! A tak jsem tentokrát pomalu a obřadně přešla k popelnici, s jakousi úlevou ji otevřela a se škodolibou radostí tam ten pytel vyhodila. Do domu jsem se vracela s vědomím, že jenom vytřu kuchyň, vyperu synovi dres a pak už budu mít víkend jenom pro sebe. A bonboniéru jsem celou snědla ještě ten večer u televize!
