Článek
Jsem seniorka a stejně jako mí vrstevníci, kamarádi, přátelé, tak i já si myslím, že za komunistů bylo líp. A to proto, že všechny naše nostalgické vzpomínky právě z této doby jsou. Takže, kdyby tehdy nevládli komunisti, ale třeba marťani, tak teď říkáme, že líp bylo za marťanů. Pro nás to je jen označení, nebo pojmenování konkrétní doby, nic víc.
Já osobně se ve svých vzpomínkách nejčastěji vracím do dětství. Do časů mých prvních letních prázdnin, kdy jsem se s rodiči přestěhovala z velkého města na malou vesnici. Byla to ta nejkrásnější léta mého života, hotový ráj na zemi. Stačilo, abych otevřela branku, vyšla ven před dům a hned jsem ucítila tu omamnou vůni linoucí se z přední zahrádky, kde přímo u cesty za plotem kvetly různobarevné floxy. Na návsi jsem si z obecní pumpy natočila vodu přímo do dlaní, ze kterých jsem se napila a dál pokračovala v cestě kolem malého vesnického krámku se smíšeným zbožím, až jsem došla ke kravínu, který stál na kopci hned za vesnicí. Chodila jsem tam pozorovat nejen samotné dojičky při práci, ale i zvířata a mnoho dalších zajímavostí. Na zpáteční cestě už z dálky zářila čerstvě nalíčená kaplička, do které jedna z místních rodaček chodila den co den zvonit poledne, klekání a někdy i umíráček a chátrající budova obecné školy, ve které se tehdy ještě zvonilo malým kovovým zvonkem. Pod školou byla alej plná ovocných stromů, ze kterých jsem si tajně utrhla žluté, voňavé jablíčko, s chutí se do něj zakousla a pak jen tiše pozorovala poletující motýlky, včelky, berušky, někdy i skákající malé žabičky a cvrčky. Od aleje až k mostu lemovala silnici vysoká kamenná zeď, která byla místy už tak děravá, že přelézt po ní na druhou stranu, nebyl pro nikoho žádný problém. Kdysi dávno měla před nezvanými hosty chránit mlýnskou zahradu, v jejímž těsném sousedství stál polorozpadlý starý mlýn, na kterém se už viditelně podepsal zub času a o kterém tradovaly zvěsti, že v něm straší. Před mostem byla starší, ale stále funkční vodní elektrárna. Byla malá, ale přesto stačila zásobovat elektrickým proudem celou vesnici. A za ním, v prostoru mezi silnicí a řekou, byl březový háj, kterému se odjakživa říkalo „Na cikánce“, protože tam v minulosti, před mnoha lety, pravidelně přijížděli kočovní cikáni. Od jara do podzimu se tam utábořili a s příchodem zimy zase odjeli neznámo kam. Za mostem byl hučící splav, pod ním spousta velkých kamenů a nad ním jásající a vřískající děti z celé naší vesnice.
Tak to byla ukázka jednoho mého úžasného, prázdninového dne. No řekněte sami, nebyla to tehdy nádhera? Chápu ale, že dnešní děti, které nic takového nikdy nezažily, nemůžou vědět, že jim něco schází a o co všechno přicházejí!
