Článek
Jsem seniorka pobírající starobní důchod od státu, tudíž spadám do skupiny důchodců, která je v posledních letech osočována ze všech stran.
V Předlistopadovém režimu jsme často slýchali různá rčení, z nichž některá časem zlidověla. Nejznámější z nich je asi toto: „Jez a nešťourej se v tom jídle pořád, víš, co by za to hladové děti v Africe daly?“ A v tom Polistopadovém se zase ze všech stran a médií dozvídáme, jak dobře se my důchodci máme, že v některých státech jsou na tom mnohem hůř a co tam by tam za to dali, kdyby se měli tak, jako se máme my.
Předlistopadový režim měl rád lidi s nízkým sebevědomým, kteří si nechali téměř všechno líbit, nebyli schopni si prosadit svou, byli nedůvěřiví, vyhýbali se řešení problémů, neuměli říci „ne“ a nechali se sebou jednoduše zametat. Své silné stránky, ani kladné vlastnosti si nepřičítali jako nějakou zásluhu. Další vítanou vlastností byla skromnost - zřejmě proto, že skromný člověk je nenáročný a od života nečeká příliš. Je to někdo, kdo se nepředvádí a nechce na sebe upozorňovat. Stačí mu jen skromný byt a jednoduchá strava. Zato osoba příliš samostatná se mu moc nehodila. Měla totiž schopnost dělat věci sama, bez cizí pomoci a mít své vlastní názory. Přitom to je vlastnost velice důležitá, člověku umožňuje plnit si cíle, dosahovat nezávislosti a žít plnohodnotný život. Tehdejší režim měl ale radši člověka nesamostatného, který má potíže s rozhodováním, samostatným zvládáním situací a je závislý na pomoci jiných.
My důchodci jsme se narodili, chodili do školy a dospívali po Únorovém převratu, kdy nám doma i ve školách kladli na srdce, někdy i vtloukali do hlavy, že nesmíme myslet na sebe, ale na ostatní. Až po Listopadu 89 si lidé začali víc vážit sami sebe a své práce. Přestali přemýšlet o tom, jak je vnímá a hodnotí rodina, přátelé, spolužáci, nebo kolegové v práci. Postupem času se naučili odhadnout své schopnosti, netrpět zbytečnými pocity nejistoty myslet sami na sebe, a hlavně žít přítomností.
Dnešní mladá generace sice tohle všechno uznává a hodnotí převážně pozitivně, ale jen do chvíle, než nějaký odvážný důchodce odhodí zábrany a začne veřejně prosazovat nespokojenost, jako například s výší svého starobního důchodu. V tu ránu je zase všechno špatně! Ze všech stran se na něho valí gejzír kritiky, urážek a nadávek, kterými obviňují všechny důchodce z toho, jací že to jsou sobci, kteří umí myslet jen na sebe, místo toho, aby mysleli na svá vnoučata a jejich budoucnost. A tak je to pořád dokola, jako v začarovaném kruhu s příběhem bez konce!
