Článek
Sotva jsem ráno otevřela počítač, vyskočil na mě mnohokrát přeposílaný kreslený obrázek s textem: „Šli jsme dál, než jsou představy paní ministryně - na naší škole máme úspěšně integrované nejen žáky, ale i učitele,“ který mě napřed pobavil, pak jsem se ale zamyslela a ve vzpomínkách se vrátila v čase - a to až do svých školních let. Tento můj výlet do minulosti jsem ukončila vzpomínkou na nedávný prapodivný zážitek, který má se školou, žáky a učiteli dost společného.
S mojí sestřenicí jsme se delší dobu neviděly, a proto jsme se domluvily, že se odpoledne sejdeme v cukrárně, která je v centru našeho města. Dáme si tam dobrou kávu, k ní nějaký ten dortík a budeme si povídat. U pultu jsme si vybraly, zaplatily a šly si sednout do zadní části místnosti v naději, že tam budeme mít větší klid a soukromí. Měly jsme štěstí, téměř nikdo tam nebyl, jen kousek od nás seděli dva muži - starší s mladým. Zpočátku se bavili potichu, postupně ale zvyšovali hlas, takže už nešlo přeslechnout o čem spolu mluví. Téma jejich rozhovoru bylo o škole, žácích a taky o nich, hlavně o tom mladším, který by měl být učitel. Později si k nim přisedly dvě mladé ženy. Společně se dobře bavili, když náhle pan učitel vstal a namířil si to ke dveřím s nápisem WC. Před nimi se ale zastavil a chvilku tam šaškoval. Vedle dveří byla starožitná komoda, na které stál starý retro telefon. Učitel vzal do ruky sluchátko, přiložil ho k uchu a zakřičel do mikrofonu: „Halo tady Putin, kdy k nám přijedete?“ Tak to už jsme opravdu nevydržely a rázně ho požádaly, aby se ztišil, že nás to ruší a nechceme ho poslouchat. Na to on zareagoval tak, že se vrátil o pár kroků zpět, zastavil se někde na půl cesty a opět velmi hlučně předváděl, co ve škole říká dětem, když se ho ptají: „A kde jste byl, pane učiteli?“ Jeho odpověď: „Milé děti, to byste neuhodly, tak vám to řeknu - byl jsem se vykakat“ (doslova). Tak to byl vrchol a pohár naší trpělivosti právě přetekl. Já i sestřenice jsme se zvedly ze židle a cestou k východu mu ještě stačily říct něco o úrovni chování, výši jeho IQ a taky to, že upřímně litujeme žáky, které učí, a naštvaně jsme odešly. Venku jsme se shodly na tom, že jestli tento směšný, výstřední a dost možná i pomatený člověk je opravdu učitel a někde učí, tak chudáci žáci, jejich rodiče i jeho kolegové. Ve skrytu duše ale doufám a pevně věřím, že to celé bylo jen účelově sehrané divadlo, kterým chtěl na sebe upozornit. Stejně mně to ale vrtalo hlavou, doma jsem o tom dlouho přemýšlela, vzpomínala, srovnávala a hodnotila postavení učitelů na školách před rokem 1989 a dnes. Samozřejmě jen z pozice laika a nezávislého pozorovatele vycházejícího z toho, co jsem kde viděla a slyšela v mediích, nebo od svých známých.
A došla jsem k závěru, že před rokem 1989 byla autorita učitelů založena na absolutní poslušnosti a disciplíně žáků. Komunikace mezi učitelem a žákem byla pouze jednostranná a co řekl učitel, to bylo „svaté“. Žáci neměli žádný prostor pro vyjádření vlastního názoru. Troufám si tvrdit, že někteří učitelé svého postavení i zneužívali. Vynucená autorita jim sice disciplínu žáků zajistila, ale potlačila tím jejich tvořivost a možnost pracovat se svým vlastním rozumem a logikou.
V současné době je autorita učitelů založena na pedagogických schopnostech a partnerském vztahu. Důraz je kladen na dialog, vzájemný respekt, individuální přístup a rozvoj osobnosti žáků. Učitelé se snaží přistupovat k žákům individuálně a zohledňovat jejich potřeby a zájmy. Na internetu mají žáci obrovské množství informací a učitelé již nejsou jediným zdrojem vědomostí. Práva žáků jsou mnohem víc chráněna a mohou se dovolávat různých institucí, čehož patřičně využívají a bohužel i zneužívají. Udržet disciplínu ve školách dnes je mnohem náročnější, než kdykoliv před tím!
Jen pořád nevím, do které skupiny bych zařadila přístup tohoto shora uvedeného učitele.
