Článek
Potkala jsem známou, s níž jsem v minulosti chvíli spolupracovala, a potěšilo mě to. Vždycky ráda vidím někoho, s nímž mám nějaké společné vzpomínky. Chvíli jsme jen tak všeobecně klábosily a já se jí pak zeptala, co vlastně dělá v našich končinách, když přece bydlí na druhém konci města.
„Už tam nebydlím, nechala jsem barák dceři.“
Nechápala jsem, moc dobře jsem si pamatovala, jak milovala svoji zahradu a jak si na svém domově zakládala. Vždy byla víc zahradnicí než redaktorkou, ostatně nakonec zakotvila v časopise pro zahrádkáře.
„A co tvoje zahrada? Tys ji vážně opustila?“
Vyslovila jsem větu, kterou jsem asi měla spolknout, protože jí vyhrkly slzy a zradil ji hlas. Dala jsem jí papírový kapesník, a protože jsme byly kousek od mého bytu, pozvala jsem ji k sobě, vyndala z ledničky láhev sektu, otevřela bonboniéru a uvařila oběma kakao. Pamatovala jsem si, že ho měla ráda. Prý to odkoukala z anglických detektivek, kde by hrdinové bez kakaa neusnuli.
Nevím, jestli to bylo tím kakaem nebo sektem, za chvíli brečet přestala a převyprávěla mi svůj příběh. Není nijak originální, ale varovný. Kolegyně žila s manželem a dcerou v domku po jejích rodičích, zvelebili si ho a bylo jim tam dobře. Pak se dcera vdala a přestěhovala do centra města do bytu svého chotě, a jí po několika letech zemřel manžel. Když majitel bytu dceři poněkolikáté zvýšil nájem, sama jí nabídla, ať se se zetěm přestěhují k ní, že jim se finančně uleví a ona nebude sama.
Přestěhovali se, zeť byl ale od začátku velmi odtažitý a nepříjemný, tak se rozhodla, že dům na ně přepíše, protože dcera jí vysvětlila, že se tam zeť necítí doma, že si připadá jako na návštěvě. Udělala to rychle a nenapadlo jí, co tím způsobí. Zeť už se nechoval jenom odtažitě, dával jí najevo, že je tam navíc a choval se vůči ní velmi nedůstojně. Obsadil toaletu, když tam mířila, hodiny trávil v koupelně, když se chtěla umýt. Vadilo mu, když vařila, když chodila, když dýchala.
Nakonec si našla pokoj v seniorském domě a svůj rodný dům opustila. Ne, neptala jsem se, proč dcera nezasáhla nebo jestli ji navštěvuje. Kdyby ano, řekla by mi to.
A co z toho plyne? Že střecha nad hlavou nepatří mezi dary, to nechť vyřeší notář, až přijde čas. Určitě i vy, co to zrovna čtete, znáte podobný příběh, není to neobvyklé. Jsou děti, které mají pocit, že by se měli rodiče postarat o jejich spokojený život. A upřímně řečeno, je to taky vina těch štědrých rodičů, nevysvětlili včas svým dětem, že čekat na dědictví je nedůstojné, že každý by měl stát na vlastních nohách a nestepovat s nataženou dlaní před svými předky.
