Článek
První odpovědí, která se nabízí a vidím ji jako jednoduchou, je, že se jim ráno nechce vstávat. Třeba za okny fouká silný vítr, rozhodně již není teplo, případně jsme ve fázi dlouho trvajících dešťů, plískanic a třeba i mrazů. Komu by se chtělo, že? Je potřebné mít uvnitř jakýsi motor, zdroj síly, který nám ve složitějších chvilkách pomůže.
Kdo by se zamyslel, přijde mu na mysl několik dalších a spíše vážnějších pohledů a hledisek, než jsou pouhé vrtochy počasí. Jak víme, hlavní díl osobní odpovědnosti nesou rodiče. Měli by mít odpovídající osobní vlastnosti, aby naplnili zákonné povinnosti. Vše se ovšem komplikuje působením psychologických mechanismů a zákonů. Kupříkladu se jim v hlavě připomínají jejich negativní vzpomínky a zkušenosti z vlastního dětství. I kdyby chtěli a věděli jak, tak je nemohou překonat a zbavit se jich. Někteří si myslí, že se situace během roků nezměnila, a proto vše vyhodnotí následovně - není důvod dítě posílat do MŠ.
V jiné skupině narazíme na matky a otce, kteří nemají dostatek informací pro rozhodování. Třeba si vůbec neuvědomují přínos pobytu dítěte v předškolním zařízení. Pojmy jako socializace, osvojení potřebných sociálních a komunikačních dovedností a jim blízké jim takřka nic neříkají. Protože je neznají, tak je podceňují a než aby se snažili zde něco kladného vykonat, tak je bagatelizují se slovy, že jde o detaily či blbosti. A nezřídka v praxi vidíme jistou nevychovanost a nezdrženlivost. Než aby se snažili a s někým se domluvili a dohodli, tak sáhnou po slovním násilí. Občas i po dalších a tvrdších formách „kontaktu“. Jiní žel ani nevědí, že děti mají podle zákona povinnost chodit aspoň poslední rok. Kdyby se více starali, najdou si užitečnou zprávu, že jsou možnosti pro bezplatný oběd. Možná si dokážeme představit rodiče, kteří po příležitosti hned sáhnou, aniž by uvažovali, kdo tzv. obědy zdarma zaplatí. Nebo si snad myslí, že místní radnice je tiskne u starosty v kanceláři? Jiní naopak uvádějí, že by se styděli, kdyby si na ně jiní lidé ukazovali. Nemluvě o útocích na jejich děti.
Kromě materiálních, technických a finančních překážek se tu objevují rozličné organizační a administrativní prvky, o nichž část rodičů neví. Lze odhadovat, že se příliš soustředili na výrobu potomků, aniž by zjišťovali, co rodičovství obnáší a že je upraveno různými zákony a vyhláškami. Zdaleka nikoli pouze ohledně zdravotních pohledů a procedur. Od zkušenějších občanů by dozvěděli, že dostat dítě do MŠ není úplně snadné. Řada rodičů doplácí na neznalost a neschopnost ve smyslu, že si nedokážou seřadit do časové osy, co vše je nutno zařídit, než dítě přijde k zápisu do MŠ a později do ZŠ. Doporučením je začít nejméně půl roku dopředu, než se podaří obejít příslušné instituce. Práce je opravdu na několik měsíců, a tak po nahromadění požadavků a s ohledem na termíny u lékařů, na úřadech a jinde nelze vše zařídit během pár dnů a ani týdnů. Jenže se ukazuje, že tzv. slabší občané selhávají právě v tzv. perspektivnosti úsilí. Mají potíže pracovat s dlouhodobější vizí. Zajímají se o „dnes“, naopak pozítří je „moc daleko“.
Velmi smutnou kapitolou bývá, že si nedovedou představit pozitivní dopad na rodinu, když dítě chodí do MŠ. Leckoho brzdí nedostatek finančních prostředků a pocit „to nezvládnu“ a „to nemá cenu“. Zejména pokud si spočítají náklady na provoz domácnosti a kolik stojí školkovné, jídlo atd.
Na závěr dodám zjištění odborníků, že dva roky stabilního docházení do MŠ s velmi dobrými službami stačí k zajištění základních šancí na pozdější relativně kvalitní život. Odsud bychom měli vycházet. Neděje se však samo a bez aktivního přispění rodičů a dítěte. Kdo z matek a otců by si přál jakost života svých potomků v co nejnižší hladině?
