Hlavní obsah
Názory a úvahy

Mlsná huba, syté štěstí

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Pixabay

Huba titulovaná jako mlsná, nemusí hned a nutně svého majitele zařadit mezi zhýčkané a vybíravé. Naopak, může ho povýšit na jedince, který skutečně ví, co od života chce. A nesleví. Ani o drobek.

Článek

Čerpá tak ze svých přísloví vděčných základů, kdy trvá na tom, že čekat na to nejlepší pro sebe, není lenost. Ale spokojit se s čímkoliv jen proto, že máme hlad, je holá pošetilost.

Život se žije naplno a vychutnává po doušcích.

Na sladké časy a nikdy jinak

Věční poetové označují časy dětství jako sladké. Ti s nejvíc bolavou duší dokonce jako nejsladší, protože nikdy nepřestali věřit na pohádky.

Nicméně i děti si musí svůj život, co se teprve nedávno naučil chodit, ale ještě ne utíkat, tu i tam přisladit.

Těmto kouzelným sladidlům se říká ohříváčky a pokud dáme na doporučení laické veřejnosti, která podlehla už před námi, mají tyto schopnost pohladit, kdykoliv to budeme potřebovat. A dětský pohled na jádro dospělého problému se také může jen hodit.

Čokoládová placka Akropolis Adieu

Visela jsem na plotě a čekala na dědu, až vyjde v hloučku svých kolegů z továrny. Dechovku měl rád hlavně k poslechu a tanci, ale teď vyhrávala na znamení, že skončila směna a my spolu půjdeme do cukrárny.

Františku, ahoj, tak zítra.“

Po úzkých točivých schodech, co vedly k cukrárně, jsem vystoupala zásadně sama. Ale dolů, kdy jsem se musela soustředit na kopečkovou zmrzlinu ve své ruce, jsem tu druhou, na které jsem nosila prstýnek s beruškou, raději podala dědovi. Pro jistotu.

V cukrárně mi ještě děda kupoval čokoládovou placku, co připomínala SP desku s Akropolis Adieu a Juditou Čeřovskou, kterou měla ráda moje babička. Dala jsem babičce vždycky kousnout placky a poslouchaly jsme Juditu spolu. A pak Ivetu Simonovou a Milana Chladila co pěli v duetu na druhé straně desky.

Čokoládová placka měla na sobě kousky kandovaného ovoce, které se mi sice trochu lepilo na zuby, ale to mi tenkrát nevadilo. Pokud ji v cukrárně zrovna neměli, protože byla hodně oblíbená a taky dobrá, hezká paní za pultem, co měla pochopení ale i obchodního ducha, mi nabízela jiné sladkosti: větrník, laskonku, nebo věneček. Poděkovala jsem a odmítla, protože už tenkrát jsem věděla, že pro to, co máme doopravdy rádi, neexistuje žádná náhradní varianta: vyplatí se počkat si.

Tak jako na plachou srnku, kdy jsem na posedu drkotala zimou a těžkým dalekohledem o kostnatá kolena, a děda mě konejšil:

„Počkej, buď trpělivá, však ona přijde.“

Děda měl vždycky pravdu a také zkušenosti, takže nakonec opravdu přišla. A celé to bylo mnohem krásnější, než jsem si v sobě předtím, s rozpínavou dětskou netrpělivostí, představovala.

Rohlík ke každé knížce

Odpoledne, když o prázdninách pršelo, tak jsem si zalezla do bunkru s knížkou. V bunkru, vybudovaném z chlupaté kostkované deky přes kuchyňský stůl, bylo krapet šero, tak jsem si na čtení musela svítit velkou, těžkou baterkou.

Zpravidla cestu do bunkru vyhrály Děti z Bullerbynu a jejich švédská dobrodružství. V jedné ruce baterka a v druhé rohlík. Společně s jablkem to byla má oblíbená svačinka ke čtení. Občas jsem se sice ve čtenářském zápalu spletla a zakousla do baterky, ale protože jsem se pyšnila tesáky jako Pes baskervillský, nezanechalo čtení v bunkru na mém zdravotním stavu naštěstí žádné nežádoucí vedlejší účinky.

„Ty jsi huba mlsná!“ Říkával mi děda a se spokojeným úsměvem pozoroval, jak mi chutná. Věděli jsme oba, že se podobáme jeden na druhého.

Báječnou šunku, kterou jsme s dědou koupili v masně, cestou z posedu a co jsem ji já sama zblajzla hned venku, jen tak z papíru, by mi babička odpustila, ale že jsem k ní nepřikusovala rohlík, to už ne.

Strčila mi rohlík, co osiřel ze strany šunky a jablko už jsem si vzala sama. Měli jsme jich celý sklep. I cesta z něj až nahoru do zahradního světa, voněla jablečně. Musela jsem si vždycky kousnout někde bezpečně stranou, daleko od babiččiných háčkovaných deček, protože šťavnatý gejzír z jablka si nezadal s vyhlášenou lázeňskou fontánou!

Mandarinková schovka

A pak jsem v dětském světě svém měla ještě ráda ovocnou dřeň, zmrzlou v plastové kostce s víčkem. Dřeň byla opravdově ovocná a kostka se netvářila vůbec uměle. Měla oblé tvary a sloužila jako dobrá schovka na drobné poklady nebo spolehlivá ponorka do vany.

Někdy stačí se zastavit a pomalu oloupat mandarinku, vnímat nádhernou oranžovou barvu a sladkou osvěžující chuť, co na konci vždycky trochu štípne, jako by chtěla probudit krapet povadlou naději, a trošku zklamanou důvěru k životu.

Sójová armáda spásy

A mým nejvíc oblíbeným ohříváčkem, co jsem si ho z dětství propašovala do současného světa, je sójový suk. Ten byl vždycky na cesty. Odněkud někam, když chyběly pohonné hmoty a někdy i směr. Na těch padesát gramů jsem se vždycky mohla spolehnout, že mě nikdy nenechá ve štychu.

Můj kamarád nebyl troškař, co se důvěry i sójových špalků týče a přinesl mi jich do nemocnice, kde jsem dlouhé měsíce udržovala rizikové těhotenství, obrovskou krabici.

Zvídavost paní pokladní uspokojil krátkým oznámením, že jde o zásobu pro pionýrský tábor.

A mně nikdo nevymluví, že i díky těm sukům se mi pak narodila zdravá dcera, která sice tuto sójovou pochoutku nemůže ani vidět, ale zas ujíždí na řízcích s bramborovou kaší.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz