Článek
„Bejvávalo,“ odmáchnou artritidou rozbolavělou rukou pamětníci, kteří mají tuhle malou zemi, jež dostala malebnost a jiskřivý humor do vínku, akutním dějům navzdory, pořád v srdci. Nejen ve svátek, který o sobě dá vědět tak, že v našich oblíbených obchodech mají najednou zavřeno.
A občan se začne pídit proč, co se to vlastně slaví a zda je vůbec k nějakým oslavám důvod. Pro obyvatele země zdejší bylo typické, že se nějaký ten důvod nakonec vždycky vymyslel. Dřív.
Teď realita, jež je v rozporu s pověstnou dobrotou srdce a vstřícnou pohostinností na dobu neurčitou, tahá za šosy u omšelého fraku jako na poplach, že je nejvyšší čas poohlédnout se jinde. Kde bude hodně veselo, až do spontánního tance klidně, a nejen občas, ale kdykoliv se nám bude chtít.
Protože život je hrozně krátký a máme ho k dispozici jen jeden.
Jenomže s desítkovými křížky vyskládanými na už tak přetížených bedrech se nechce začínat znovu a jinde, kde navíc nemáme položené žádné základy, natož domácké.
Ale mladým, těm to nahlas, s poskakující bouřkou v hlase, která chce pro ně rozhodně něco lepšího, doporučíme!
Srdce si nás však něžným, konejšivým hlasem a navždy zapamatovatelnou vůní miminka dobírá:
„Neblázni! Pamatuješ si na čolky, na knír nad horním rtem… od mléka ze skleněné lahve, na řeku, dovádění lučních koníků s motýlky o to kdo dál a kdo výš, les a bunkr v něm, jez, co nebyl zkratkou, kámen, nůžky, papír, houpací křesílko z kolíčků na prádlo, knedlíky s borůvkami, těžká pruhovaná peřina z pravého peří na lehce pohádkové sny, pivo s pěnou, která nestačila spadnout, meruňkový koláč s drobenkou, pořád trochu odřená kolena, hliněné kuličky v sáčku se šňůrkou a čekání na skleněnku, co byla jako okno a celý svět se v ní odrážel.
A smích, z něhož bolí břicho a snad i vlasy, hru na doktora, první výplatu a poslední vysvědčení, prázdniny, pusa, co voní po malinách, kyselé šťovíky a opojně sladká šťáva z jetelových kalíšků.
Chtěli bychom jim o tom všem vyprávět, i když by u toho s jistotou jistot znuděně kroutili očima. I tak!
Úsměv se vkrádá do každičkého póru a rozhostí vzpomínky jako Večerníček svoje pohádky. Se stejnou hrdostí jako Maxipes Fík, který ze samé radosti, že už umí psát, se cestou domů podepsal na každý patník.
Jsem si dobře vědoma bohatství a moci jaké tyto vzpomínky mají. A jak ve chvílích trochu zlých dokážou udělat hodně dobré práce:
Fungují jako ohříváčky.
Pod vlasteneckým nábojem, co funguje jako pumpa, jsem hýčkala přesvědčení, že takhle vyvolat, zpracovat a natrvalo uložit takové pocity žádná jiná země na světě nedokáže.
Ale zmýlila jsem se trošičku:
Ve chvílích, kdy jsem si nechala uschnout moře na kůži, pustila Bóru do vlasů, ochutnala poprvé Vrbničku Žlahtinu, zjistila, že pobyt ve stanu může být docela fajn a sedmé patro je ideální i na strach z výšek, v zrcadle potkala kraljici (královnu) a objala ji, ljubav (lásku) jsem si nemusela překládat, ale cítila ji, mi došlo, že srdce je dostatečně velké, aby se tam ty domovy vešly klidně i dva.
A že o tom, kde jsme doma, a kde se cítíme tak hezky, až se nám chce trošku brečet a hodně se smát, rozhodujeme jen my sami.
Opět jsme to my, kdo musí nastavit hranice jak pro všechny potenciální narušitele, ale i pro v prvotně dobré víře zvané hosty:
Co je v pořádku a můžeme s tím a vedle sebe slušně a klidně žít a co naopak rozhodně nebudeme trpět a tolerovat.
Je to koneckonců naše česká země a jsme tu doma.
