Článek
Pochopitelně seriálům takzvaně kšandovým, které se točily za pánů režisérů Dietla a Vorlíčka, je těžké přiblížit se na sto honů, natož jim šlapat na paty.
Přitom se v nich neřešilo nic složitého. Obyčejné lidské životy. Konverzace mezi herci nápadně připomínaly ty z každodenního šrumce. Ty, co se dají zaslechnout mimoděk na tramvajové zastávce nebo od vedlejšího stolu v restauraci.
Divák se tak v přítmí svého obývajícího pokoje mohl snáze ztotožnit se svými oblíbenými hereckými představiteli na televizní obrazovce.
Dnes se nad tehdejší obyčejností často a bohužel ohrnuje nos. Je pochopitelné, že nad některými problémy, které řešily rodiny v osmdesátých letech, se vznáší blahosklonné úsměvy či úšklebky, ale každá doba holt má ty své.
Řešitelné, svízelné, bolavé i banální. Ovšem platilo tenkrát i dnes, že není dobré být na ně sám.
Dokonce to lze považovat nad výhru v loterii, mít v těžkých časech někoho blízkého, kdo tiše rozumí, hladivě přitaká, či jen pokorně vypráví svůj příběh, co se tolik podobá tomu našemu.
Současný český divák, který se občas musí sám štípnout, aby se ujistil, že ještě žije, si dobře uvědomuje, že očekávat od televizní obrazovky kvalitní zábavu, je možná stejně bláhové, jako najít dobrovolníka na to štípnutí. Či pohlazení.
A tak zatímco se na plazmové obrazovce dědí farmy či prohání spermie a zraky blízkých, nejbližších jsou zcela oddány displejům mobilních telefonů, člověk navyklý na tehdejší seriálovou kvalitu si zoufá:
Má se dát do běhu za všetečnými mrškami s ocásky či se proti srsti tvářit, že ho sváry rodinných příslušníků ohledně nějaké farmy pohltí natolik, že si druhý den cestou do práce bude prozpěvovat?
Protože právě díky včerejšímu dílu konečně získal návod, jak s neřády na té své pořádně zatočí!
Pravda, seriálů je dnes víc než dřív. Nové, novější, často nekonečné, s dialogy, které jsou nevěrohodné a ději, které se houpají na patách.
Ústředními postavami jsou obrovské hrnky na kávu či čaj předstírající pohodu. K té vyzývají další velké hrnky, které se přicházejí tu svěřit, tu poradit, nebo jen tak na návštěvu.
Co na tom, že zcela zakrývají výraz hereckých představitelů?
Jejich bachratá přítomnost přece jasně dává najevo, že pohoda a sounáležitost jsou tu. Divák tak snadno padne do pasti a začne dumat nad tím, zda v hrnku mají herci opravdovou kávu, voňavou, čerstvě namletou s kapkou smetany, nebo také vůbec nic.
A co z celé té předstírané pohody by nakonec zůstalo, pokud by všechny hrnky z trucu přestaly hrát?
Není pak divu, že se staré seriály stále těší takové oblibě. Ovšem jejich četné reprízy už diváci přijímají se skřípěním zubů:
Copak nedokážeme dnes natočit něco stejně dobrého, jak se to dařilo tenkrát? Navíc s daleko menšími finančními rozpočty i technickými možnostmi?
Věřím, že ano. Alespoň z mého pohledu, ve dvou seriálech České televize Děcko (psala jsem zde Seriál Děcko je důkazem, že v seriálové tvorbě se blýská na lepší časy - Médium.cz) a Oktopus se děj za velké hrnky schovávat nemusí.
Tak nějak na ně nezbyl čas.
Zdroj:
