Článek
To se člověku stává, že ho bolí, když druzí ubližují, snaží se vykořenit, zadupat, zničit to, co má rád.
Na jedné straně zklamání z okolního světa, který se zdál všemocný a nad zločinem přihlížel s pootočenou hlavou a na té druhé obrovská hrdost na tehdejší československý lid, který bránil svou zem vlastními těly i za cenu života.
Tolik pro něho znamenala důstojnost, svoboda a domov.
Narodila jsem se do období normalizace a svět mi připadal jako krásné místo k životu. Měla jsem štěstí na dětství, které bylo plné barevných luk s vysokou travou, zelených lesů s mýtinami, na nichž se občas zakoplo o kořen stromu a bandaska s borůvkami se vysypala. Společně a neplánovaně tak vytvořily zátiší, které by se snad i dalo malovat, nebo alespoň zapamatovat.
Všechny ty odstíny a vůně!
Neměla jsem ani tušení o drátech, které nejsou vidět, ale duši spoutají tak silně, až nemůže dýchat, ale i tak musí existovat. A nemá svobodu odejít.
To já mohla odhodit školní tašku a běžet tam, kam jsem chtěla. Sbírat šťovíky, hledat čolky, pozorovat odvážné skoky lučních koníků, počítat a nikdy se nedopočítat barev motýlů, hrát si s ostatními dětmi na doktora, skákat panáka, sbírat pampelišky a mít z nich věneček na hlavě a žluté prsty. Vracela jsem se skoro za tmy, často špinavá, vždycky hladová. A šťastná.
Myslela jsem si naivně, že až vyrostu, tak té svobody k objevování bude ještě víc. A svět mi při tom ještě bude svítit a fandit.
Táta mi na kazeťáku s oranžovými tlačítky pustil Karla Kryla. Líbil se mi jeho hlas. Byl plný emocí, i snů, které už se stačily zklamat, ale hořkost v nich nikdy nebyla. Naděje vždycky, ale schovaná pro ty, kteří měli odvahu ji hledat.
A jelikož život je občas i kuplíř, spojuje lidi, kteří se musí potkat, aby mohli jít dál. Není to náhoda ale osud.
Ve chvíli, kdy jsem s Karlem Krylem dělala jeden ze svých prvních rozhovorů jako elévka místních novin, byl ještě plný naděje na svobodu, které bude tolik, co trachea ráčí. Říkala jsem si s tichým obdivem:
„Vida, snílek i v dospělém světě. Z masa a kostí. A má modré oči.“
A na pár dalších let mě to zjištění uklimbalo ve víře, že svět má naději žít v pravdě a lásce.
I svobodě. Jak slova, tak i myšlenek.
Jenomže snílek spřádá a člověk rozpínavý koná.
Byla jsem mladá, s dosavadními zkušenostmi, které byly veskrze milé a pozitivní.
Jasně, i zklamání se stalo pár, ale dalo se nad nimi mávnout rukou a s odstupem času i pousmát. Když ale Karel Kryl zemřel na zlomené srdce, a na mé louce z dětství se rej života a barev zastavil, uvědomila jsem si křehkou linii mezi důvěrou a vírou.
A že ta v druhé lidi nikdy nemůže být silnější než v sebe sama.
Jak ubíhaly roky, na pravdě s láskou se usadil prach, protože je už nikdo nepotřeboval, stejně jako praporky, které se na důkaz poslušnosti lepily na okenní tabulky.
Zato zklamání z člověka nápadně a zásadně přibylo. Naštěstí pud sebezáchovy srdnatě odhání hořkost, protože její trvalá přítomnost by znamenala definitivní konec.
Avšak smutný pocit, že to s tou naší svobodou, kterou dnes máme (údajně co hrdlo ráčí), není zrovna ke skoku, přetrvává.
Nejsme sice omezováni ostnatými dráty a můžeme vycestovat, kam chceme, zdržet se tam do libosti, ale je jedno, jestli se i vrátíme.
Vytratila se pospolitost, vůle táhnout za jeden provaz, pomáhat si, být ohleduplní, něžní, usměvaví, optimističtí, milovat svou zemi a nazývat ji domovem.
Nedochází nám smutný fakt, že touha vlastnit a okupovat cizí území z tohoto světa nikdy nevymizela. Pohybuje se tiše, o to zákeřněji:
Nestačí jí vlastnit zem, na které stojíme, ale i naše myšlenky, sny a přání.
A ovlivnit je pak k obrazu svému. Nekalému.
