Článek
Lidé, říkejme jim tak ještě chvíli, ze zvyku spíš, napříč dějinami páchali zvěrstva jeden vůči druhému. Nám, o pár generací dál, už ale mohlo dojít, že msta nikdy nepřináší nic dobrého, natož úlevu. A zablácené ruce i ústa, co za žádnou cenu nejdou umýt, jsou tak věcným důkazem, jak hluboko člověk může klesnout.
Když nenávidí víc, než miluje.
Divná doba
Včera jsme s milou kamarádkou, která mi přála k svátku, daly řeč, kdy si posteskla, že je nějaká divná doba.
A jelikož obě pamatujeme časy hladivě obyčejné, kdy bylo v módě nosit člověčinu a cítit se v její společnosti dobře, musela jsem než souhlasit. A to se považuji za člověka optimisticky založeného, který se ovšem v poslední době nestačí divit, kolik se toxickým lidem (a že jich je) dostává prostoru a tolerance. Za níž je možná i strach pustit se s nimi do křížku, protože tahle bitva se nikdy nedá vyhrát.
Jsou na pracovištích jako nadřízení, kolegové, sousedé v domě a mohou být i srdci nejbližší. Rodina a přátelé.
Ti, kterým nejvíc důvěřujeme a dali by za ně ruku do ohně. Jen oni znají naše slabiny, obavy, ale i sny a plány. Jejich nečekané údery tak právem patří k těm nejbolestivějším a nejzákeřnějším.
Nedávný případ, kdy si jedna veřejně činná žena údajně objednala zabití psa s úmyslem způsobit tak bolest nové partnerce svého bývalého manžela, tak spíš upozorňuje a dokládá, než šokuje.
Ano, máme tady další „nešvar“ do sbírky, důkaz, kam až je člověk v nenávisti schopen zajít. Zvlášť některé ženy, které jsou daleko zákeřnější než muži.
Naštěstí jsou na tomto rozezleném světě i Dámy, které řeší odchody svých partnerů s noblesou, byť to bolí. A v jejich nových začátcích nakonec najdou i ten svůj.
V této souvislosti se mi vybavil dávný případ, který se mi sice nepodařilo dohledat, ale jednalo se o zhruba desetiletého chlapce, který k smrti utýral psa. Soudní znalec tehdy popisoval, že pejsek umíral dlouhé hodiny v nepředstavitelných bolestech. Mladý tyran odešel od soudu s poměrně tvrdým trestem. Matka hocha se rozčileně obrátila k soudkyni:
„Tolik?! Kvůli jednomu čoklovi?!“
A soudkyně odvětila:
„Vážená paní, dnes je to pes, zítra možná člověk.“
Zamrazilo mě při představě, co z malého kluka, který tehdy před soudem svého činu nelitoval, vyrostlo dnes za člověka.
Nad „objednávkou,“ paní poslankyně, pokud se potvrdí, že byla skutečná, nelze přivírat oči a odvracet hlavu. Což je krapet v rozporu s experty, kteří se zabývají chováním toxických lidí:
Nevěnovat jim svou pozornost, protože to je to, po čem oni touží nejvíc.
Ovšem já se domnívám, že tito jedinci, kteří svým chováním spadli až na samé dno, by měli mít tu nejvyšší, alarmující. A za své činy proti lidskosti i náležitě potrestáni.
Legendární Švejk, kterého mám moc ráda, to ostatně vyjádřil naprosto jasně, za nás všechny:
„Co blázníte, dyť jsou tady lidi!“
Zdroj:
