Článek
Mám ráda pohádky. A nejsou to jen šťastné konce, které mě na nich baví nejvíc.
Vždycky jsem obdivovala, jak se někdo docela malý vydá do velkého světa, beze strachu a byť kratičkého zaváhání.
Jen proto, aby našel klíč, odpověď, lásku, zachránil přítele.
Největší kouzlo pohádek spočívá v tom, že se mu to nakonec vždycky povede. Navzdory krapet legračnímu zjištění, kdy láska, kterou ze všech svých sil hledal na druhém konci světa, si klidně bydlí kousek od jeho domova.
I získané poznání s kapkou hořkosti na konci, může být cestou pro nový začátek bez ní.
V reálném světě člověk, který má pohádkové vidění v povaze, nevyjde na svých (ne)povinných toulkách ze zklamání, protože potkává lidi.
A je patrno a nespočetněkrát doloženo, už od doby Oty Pavla, že setkání s rybami bývá pro lidskou duši šetrnější a hladivější.
Jenomže svět je plný lidí a nelze jej vyklidit a žít zcela a daleko od jejich blízkosti, která se chová jako nadržený upír se sobeckými manýry.
Nutně pak na světlo denní vyplynou, pěkně ruku v ruce, touha s potřebou užívat si tichého šustění knižních stránek, omamné vůně lesní samoty, různobarevných zvuků z rákosí lemujícího rybník, co je víc ke koukání než na koupání.
Takové užívání je pravda sice k duhu, ale má omezenou dobu trvání. Člověk pak totiž nutně potřebuje druhým lidem vyprávět, co zažil, viděl, slyšel, cítil. Až krásně pohádkového.
Bolavé probuzení do morku kostí, které právě urazily řádnou štreku pěšky, je opakováním moudrosti, jež ne, a ne se usadit, zmoudřet a konečně pochopit, že druhé v množině nezajímá, co nějakého jedince dělá šťastným.
Umění šťastným být bez potřeby hlásání na všechny strany, je tajemstvím skrytým mezi řádky.
Přesně tím, které stírá rozdíl mezi světem skutečným a pohádkovým.
