Článek
Neumím si totiž představit začátek dne bez kávy. Bez cukru ale s mlékem. Hodně mléka. Četné poznámky, že tahle kombinace je pro můj organismus doslova jedem, jsem vždycky s lehkým úsměvem a tušeným knírkem nad horním rtem nechávala ladem:
Když mně to takhle chutná!
Od malých kolen jsem totiž naučená, že tělo si samo řekne, co ho zaručeně postaví na nohy.
V rámci mléčné ligy, za kterou kopu už pár desítek let, není horší zvuk než zakvedlat krabicí od mléka a zjistit, že je tam sotva na dně, ani do kávy, natož na pořádný hrnek, který by přitom hladce spláchl pátkem uštědřená příkoří. A všichni podezřelí, protože u nás doma bohužel mléko chutná všem, odstředivou rychlostí mizí z dosahu:
Pili by všichni, ale tahat se s tím budu jen já!
„To máte jen jedno mlíko?! Je v akci…“ paní pokladní se nakloní přes pás a nevěřícně zakroutí hlavou. Nikdy jsem v akcích nenakupovala a nemíním s tím začínat ani na postarší kolena, kterým díky dosud vypitému mléku alespoň nehrozí artróza.
Jedno rameno pod tíhou, co se mezi regály přecenila, bláhově hlesne k protestu a druhé vyhlíží muže snů, co obě narovná a následně zahrne bílým tekutým zlatem.
To, které nikdy nedojde, zvlášť nad ránem, jež vítá úplně nový den.
V mém dětství se striktně dodržoval pitný režim. Mléko bylo na jedné z předních příček, ne-li úplně první.
Táta, který pocházel z malebného Šumperka říkával, že mléko je lék. Hrnek studeného, který domluvil podrážděnému žaludku i bolesti hlavy.
Teplé pak se lžičkou medu před spaním přivolalo sladké sny. A babička mi dělávala k snídani kakao do hrnku s malým obrázkem na dně.
Bydleli s dědou v Holýšově, malém městečku na Domažlicku, které disponovalo podobně poklidnou malebností jako tátův Šumperk.
Vždycky jsem se chytla dědy za ruku a šli jsme spolu pro mléko. Nejvíc mi chutnalo to ve skleněné lahvi s červeným nebo modrým víčkem. Děda si občas do práce na svačinu kupoval to v igelitovém sáčku, co se hrdě vykrucovalo na všechny strany. Bez debat obě balení vyžadovala opatrné a úctyhodné zacházení. Už vzhledem k lahodnému obsahu.
Děda ani táta samozřejmě nebyli jen na mlíce, chutnalo jim i pivo. A v tom, ač já sama pivař nejsem, vidím přívrženectví, kdy se člověk pro jedno nutně nemusí vzdát druhého. Z chlapů jsou tak občas zas chlapci, kteří dobře vědí, že míchat dohromady se to ale nedá. Nikdy.
Dnes, když už tu táta ani děda nejsou, zůstala jsem na obhajobu mléka jakožto potraviny, bez níž se nedá žít, prakticky sama.
Proti všem těm alergenům, hlenům, co prý napáchají v těle víc škody než užitku. Zvlášť v dospělém věku. A je to o to těžší, že s mlékem miluji i všechny produkty, které se z něho vyrábí:
Tvaroh, smetanu, kefír, mozzarellu (jež se vyrábí z mléka bůvolího), a obzvlášť sýry…
Můj nejoblíbenější pochází z chorvatského ostrova Pag a jakožto držitel zlaté medaile za Nejlepší sýr na světě si zaslouží samostatný článek.
Člověka vůči mléku nedůvěřivému snadno napadne:
Nachází se na tom zaláskovaném vyznání snad nějaký mléčný produkt, který nemusím?
No jistě! Výjimky vždy existují.
Škraloup.
Šklebí se na mě, sražený či uražený, nechce mě pustit dál.
Uvažte, po těch letech mléčné věrnosti!
