Článek
Pamětníci, i ti televizní, nejsou u zarytých současníků příliš v oblibě, zvlášť, když své vzpomínky opentlí větou:
Tenkrát bylo všechno stejně lepší.
Což samozřejmě není pravda, protože každá doba má své a z pohledu mládí, kdy ischias ještě nedrásá nervy, vypadá svět a život na něm tak nějak šťastněji. S růžovými odlesky.
Na druhou stranu se nedá popřít, že tenkrát bylo kolem nás (i v nás) více člověčiny. Možná i ona měla lví podíl na kvalitních seriálech, které se tehdy psaly, točily a s nepředstíranou lehkostí si získávaly srdce diváků na celé generace dopředu.
Desítky let tak se čeští filmaři pokouší alespoň dostihnout tehdejší seriálovou kvalitu, což se jim, pod podmínkou, že zůstanou sví, občas i podaří. Neopisují, rozesmějí, věrohodnou formou se podělí o příběh, jež se mohl přihodit každému z nás: Což se ukázkově povedlo třeba v Okresním přeboru.
A nepřihřívají, což se krapet vymstilo Kukačkám, které byly přitom v první sérii vynikající.
Základní kámen a úhelný se počítá taky
Natočit seriál tak, aby byl dobrý, není určitě jednoduchá věc a práce už vůbec. Předpokládat a určovat, co bude diváky bavit, je nesprávným provedením základů, což nutně ohrozí budoucí stabilitu celé konstrukce. A úspěšnost, jež je pochopitelně žádoucí, rovněž.
Judit Pecháček, představitelka Kláry v novém desetidílném TV seriálu České televize Děcko, mě zaujala už ve filmu Dům z roku 2011, kde byla „děckem“ Miroslava Krobota, který je excelentní v každé roli.
Judit, představitelce Evy, bylo v době natáčení dvacet tři let. A už tenkrát, v tomto filmovém majstrštyku jsem byla zvědavá, jak si tato nadějná mladá herečka s krásnýma očima, povede ve filmovém světě dál.
V Domě měla, kromě dívčí křehkosti i ženskou sílu, odvahu, bojovnost a ani nyní, v Děcku, o čtrnáct let později, se ji nebojí projevit. Nervózním okolnostem navzdory.
Na první díl nového seriálu, který měl premiéru na prvním programu České televize minulý pátek a jehož druhý díl nás čeká dnes večer, jsem se tedy podívala právě kvůli Judit Pecháček. A také proto, že první dojem na cokoliv, tedy i seriály, si dělám zásadně sama.
V seriálu, běžícím na kanálu, jež byl dobrými seriály v minulém století proslulý, je hlavní představitelka, rozvedená matka Klára (Judit Pecháček) v neustálém poklusu. A není divu, protože doba, co ji máme právě, taková i je:
Uspěchaná a svádí k zoufalým řešením nelehké životní situace. Klára je rozvedená a nemá blízko, ani poblíž sebe někoho, kdo by jí řekl:
„Neboj, spolu to zvládneme.“
Někoho, s kým by se do podobné situace, kdy hodlá své ještě nenarozené dítě svěřit vybraném páru adoptivních rodičů, nikdy nedostala.
Těžko a nespravedlivé soudit, zda si za svůj osud může tak trochu nebo hodně sama, když jsme viděli zatím jen první díl.
Judit Pecháček je jednak v obdivuhodné fyzické kondici, bezesporu milující matkou, má smysl pro humor a nemíní se vzdát. Sarkastické připomínky ke svému stylu života si nebere osobně, protože nikdo zvenčí nemůže tušit, jak to ten druhý pod svou vlastní kůží má.
Velice příjemně si vede i Ondřej Malý v roli Jarmila Čápa, úředníka OSPOD-u. Svým civilním hereckým projevem připomíná Miroslava Krobota, kdy i u něho na povrchu bublá nevrácený podšálek, ale ve skutečnosti a v srdci hlavně je pak všechno docela jinak.
Jarmil Čáp jako úředník, který sice ctí daná pravidla, ale občas by tak moc chtěl ukázat, že je ještě pořád člověkem.
Autorům Děcka se vůbec podařilo dát dohromady velmi zajímavou hereckou partu. Daniel Krejčík, Vladimír Polívka, Vanda Hybnerová, Patrik Děrgel v tričku odstínu růžové, o němž se vůbec netušila, že existuje, Eva Hacurová (a mnozí další) se sice teprve rozehrávají, ale věřím, že nás s každým novým dílem přesvědčí, jak jim to spolu ladí.
Scénář Kateřiny Krobové a Lucie Macháčkové si hravě poradil s dramatickou stavbou, jednotlivými postavami, nechybí mu dynamika ani lehkost. Dialogy jsou přirozené, věrohodné, přizpůsobené jednotlivým postavám. Nepostrádají vtip, ani mírný sarkasmus, který sedí tam, kde má.
Hudba Jakuba Kudláče je příjemnou kulisou v pozadí, která s dějem splyne a chyběla by, kdyby nebyla.
Říká se, že děcko si vybírá své rodiče ještě před svým narozením. Na zhodnocení, jak se to podařilo tomu seriálovému pod režisérskou taktovkou Rozálie Kohoutové a Radima Špačka, si budeme muset ještě chvíli počkat.
Minimálně do dnešního večera.
Dejme mu však šanci. Zaslouží si ji.
Ostatně jako každé děcko.
