Článek
Nikdy jsem nijak zvlášť neinklinovala k hazardním hrám či pochybné hře v kostky.
Přiznávám ovšem slabost pro hru zvanou „Prší,“ při níž jsem pravidelně dávala na frak všem dědovým kamarádům v místní hospůdce, kam mě děda brával, když jsme se vraceli ze zahrádky „na jedno orosené pro něho a žlutou limonádu pro mě.“
Babičce sice tvrdil, že jsme se zdrželi v lese, ale zavětřila a věděla své. Hospůdkové alibi vzalo roha zcela, když jsem na předspánkové světlo tasila plátěný sáček s výhrou. Hliněné kuličky jsem zatím vysypala do hrnku na kakao a těšila se pod těžkou duchnou, co všechno si na víkendové pouti za své poctivě vyhrané penízky koupím. Pak jsem usnula, a zdály se mi krásné sny. Dodnes netuším, jestli to bylo tou peřinou, nebo vědomím, že mám takové štěstí.
O hodně let později, kdy jsem chtěla oprášit své kartářské dovednosti, s přesvědčením, že jde o talent vrozený a nedá se jen tak zapomenout a rozhodně přehlédnout, kdo je tady mistr.
Do pobaveného řehotu lehce podnapilého osazenstva lítaly karty místností a s věru osobitým způsobem rozdávání, rozplynula se i má hráčská pýcha a došlo mi natvrdo, že mě tenkrát v té hospůdce zkrátka nechali vyhrát. Abych měla radost.
Ta mi mimochodem na cestě životem ke štěstí stačila. Naučila jsem se ji vidět v maličkostech, jak opakovaně nabádal klasik, jehož jméno jsem pro samé pídění zapomněla. Netoužila jsem vyhrát za každou cenu, stačilo mi se zúčastnit, být u toho, když jsou druzí nějakého toho štěstí.
Dodnes je mi záhadou, jak jsem krikeťákem, jenž měl za úkol letět do co největší dálky, trefila učitele tělesné to výchovy, který stál na konci naší řady. Ale měl štěstí, protože mu míček vyrazil z ruky jen soupis časů na patnáctistovku, kde jsem si o nějakém prvenství mohla leda tak nechat zdát.
Překvapivě, ke konci minulého století, můj hráčský život obohatil další sport: fotbal.
Přičichla jsem k němu v Chorvatsku, zemi, která sice není jeho kolébkou, ale místní ho bezmezně milují, už od plínek: dresy nároďáku lze pořídit i v té úplně nejmenší velikosti.
V těsné blízkosti našeho sídlištního kafíče totiž sídlil malý krámek, kde bylo možné si koupit chleba, noviny, ale i si vsadit na zápasy. V žádném případě jsem nepodléhala vidině vysoké výhry, ale za minimální vklad jsem získala maximální radost ze hry.
Neměla jsem žádná očekávání ani tehdy, a ani pak, jinde. A tudíž se nedostavilo zklamání a já tak nemusela řešit, jak s vyhraným miliónem naložím.
Navíc mám neochvějný pocit, který si hýčkám: že jsem to na celé čáře rozjela už u toho Prší a potvrdila posléze krikeťákem.
Možná v tom má prsty i jistá netrpělivost, mně vlastní a také vědomí, že to největší štěstí už jsem si beztak vybrala, když se mi narodila dcera.
A tak ve chvílích, kdy mě popadne hravá, bez bázně a s Hanou jdu do toho:
Štěstí kam se podíváš.
