Článek
Což rozhodně nebyl případ mé první občanky, která spatřila světlo světa v minulém století. S fotem písklete, jež se domnívalo, že teď už bude bráno zcela vážně, stejně jako jeho záměr v brzké době změnit tok dějin, jsem si počínala jako Mr. Bean.
Tasila jsem hrdě kartičku s identifikačními údaji malého občana kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, s vhodností a potřebností jsem si hlavu nelámala. Sváteční náladu mi kazil jen fakt, že já už měla jen titěrný obdélník a děda ještě knížku, v níž se dalo listovat.
Zpětně tuto úspornou variantu kvituji zejména s ohledem na svou tendenci popsat každou prázdnou stránku, jakékoliv volné místečko, třeba i na lístek od tramvaje vměstnat jednu momentální myšlenku, která pak doma vydá přinejmenším na celý fejeton. Do dokladů se pochopitelně nesmí kreslit ani psát, natož trhat listy, co se nám nepozdávají, ale tenkrát, s celý světem v kapse a rebelským srdcem, mi to bylo jedno.
Nějaký čas poté jsem v motorestu u dálnice zaregistrovala statného řidiče kamionu, kterýžto použil doklad občana místo párátka. Nad novou funkcí, kdy kartička o bod vítězila nad knížkou, jsem zajásala sice tiše, ale pobavený lesk v očích mě prozradil:
„Ani to nezkoušej!“ Babička, která byla jednak dámou a zastáncem kulturního stolování, mi podala párátko, protože ta na našem stole byla. Na šťourání do aleluja.
Jak šla léta, měnily se pochopitelně i fotografie na dokladech. V kontaktu s realitou, jež byla na můj vkus občas tvrdá, ale se snílky se pro jejich dobrobyt nemůže orodovat v rukavičkách, neřešila jsem, jak vypadám a zkrátka:
Po vyzvání tasila.
Nikdo se nepozastavil nad tím, jestli jsem to doopravdy já. Blesková oční kontrola, potutelný úsměv a:
„Jeďte, ať už vás nevidím!“
A jak už to v životě tomto bývá, čeho si dostatečně neceníme a považujeme za samozřejmé, silou přírodní či cizí nenechavou rukou o to přijdeme.
Ztráta povětšího finančního obnosu, který se ve zcizené peněžence nacházel, mě pochopitelně hodně mrzela, ale doklady, které jsem měla úhledně poskládané vůkol, ještě víc. Musela jsem si nechat udělat nové. A jestli něco nemám ráda, je to nakupování a hned v závěsu pobíhání po úřadech.
„To je škoda, mami, měla jsi na občance takovou pěknou fotku,“ odtušila dcera a okamžitě probudila výzvu a odhodlání, že ta nová bude ještě hezčí! Nebyla.
Cestou domů, kdy jsem si v kapse kabátu, protože jsem se zařekla, že na místo v nové krásné peněžence nemá nárok, nesla obludu, kterou jsem spatřila jen jednou a krátce, ale zařízla se do paměti podobnou vehemencí jako Mlčení jehňátek, Studna a Texaský masakr motorovou pilou.
„Asi si půjdu uklidit v pokojíčku.“ Děti jsou zkrátka i upřímné a diplomaté jakbysmet.
Uvařila jsem si kafe. Silného turka, natřikrát zalitého, se špetkou soli to kvůlivá pěně, tak jak ho dělával táta. Opojná vůně mě vrátila do dětství, kdy jsem na popíjení kávy byla ještě moc malá, ale nasávala jsem atmosféru nedělního odpoledne, k níž neodmyslitelně patřila. Stejně jako film pro pamětníky.
„Pch! Ty toho naděláš! Neznám nikoho, kdo má hezkou fotku na občance,“ zkonstatovala kamarádka, ale nemohlo mi uniknout, že se i ona pobaveně uchechtla.
„Nejsou tam stíny, proto tvář vypadá…. je širší, víš?“ Dovysvětlila a doložila tu svou.
Sophia Loren v českém vydání.
Polkla jsem ústní vodu, kterou odborníci přes ústní hygienu doporučují pouze vykloktat. Zvedl se mi žaludek a s návalovou vlnou přišlo odhodlání, že na příští focení se profesionálně připravím, abych už nemusela vyzyvatelům lhát, že jsem doklady bohužel zapomněla doma.
První příležitost ukázat se v tom nejlepším dokladovém světle se mi naskytla o pár let později, kdy jsem měnila bydliště.
Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si nemůžu na úřad donést své selfíčko z cyklostezky, které sice bylo bez filtrů, ale zachytilo mou šťastnou podstatu, rozhodla jsem se ke studiu odborných materiálů:
Jak vypadat dobře na každé fotce
Vryla jsem si do paměti všechny ty tipy a fígle, jak vypadat skvěle a před finálové repete si dala před domácím koupelnovým zrcadlem, které má vstřícně shovívavé světlo.
Lehce pootočit a zaklonit hlavu, jazyk opřít o horní patro (což zcela eliminuje druhou bradu) a zásadně se dívat mírně nad objektiv. Vkusně se nalíčit, upravit vlasy a úspěch je zaručen!
Bože! Jak se nás vštípená naivita zuby nehty drží, navzdory rokům a času, jež si běží jak zběsilý!
V malé kabince bylo těsno a neveselo. Vyfoukané vlasy se rezignovaně přilepily ke zpocenému čelu. Tolik jsem zatoužila po otevřeném okně a osvěžující Tramontaně, která si dokázala s mými dlouhými vlasy rozverně pohrávat, aniž bychom obě připustily myšlenku, že je nutné a žádoucí radostnou hru rušit nějakým focením.
„Tu bradu trochu níž a dívat se přímo do fotoaparátu. A neukazujte zuby!“
Myšlenka na trik s jazykem opřeným o horní patro přišla jako kámoška provokatérka, co už má focení za sebou a rozesmála mě.
Slečna úřednice už toho měla akorát dost.
„Tak poslední pokus.“ Odevzdaně jsem kývla na třetí obludu, která s přehledem překonala tu z období Mlčení jehňátek.
Doma jsem popaměti skopla lodičky a uložila kabelku na její místo, aniž bych rozsvítila světlo.
„Dostala jsem jedničku z matematiky!“ Zahlásila dcera šťastně a zároveň se opřela do všech světel, které tak v předsíni vytvořily efekt tanečního sálu:
„A sluší ti to nejvíc, takhle doopravdy,“ dodala.
Jednak mě má ráda a pak se těšila na slíbený řízek s bramborovou kaší.
