Článek
Pocit osamění často vyplývá z obav, že zkrátka nezvládneme sami unést vše, co nám život nakládá, aniž by bral jakékoliv ohledy a alespoň ze slušnosti nám občas poklepal na rameno, že o našem úsilí dobře ví a vedeme si docela obstojně.
Příliš nepomáhá ani výchovou vštípené přesvědčení, kdy pocit zadostiučinění přichází výhradně, a především prostřednictvím péče a starostlivosti o druhé lidi. Na hlavní úvazek. Své potřeby, sny, přání přitom odsouváme na druhou, pátou či jinou dávno zrezlou kolej, která přestala počítat s tím, že ještě někdy povede:
Někam, kde to zacinká, dává smysl, cíl a životní radost, protože o ní i život je.
Obětování se pro druhé zcela a úplně, je však cestou do pekel a nikoho nezajímá, že byla původně dlážděna dobrými úmysly. Pocitu vděčnosti ani co se za kraťoučký nehet, jež je pro práce v domácnosti rozhodně praktičtější, vejde.
Není horšího pocitu samoty, než být obklopen lidmi, pro které jsme byli ochotni udělat vše, a oni pro nás na oplátku a bez sebemenšího pocitu viny:
Nic.
Dosavadní pocit jisté nadmoci nad jinými samotáři, že my sami tedy nejsme, se zbaběle vyšoural zadními vrátky, bez pozdravu a alespoň pár slov vděčnosti za ty důvěrné společné roky.
Jaký si to uděláš, takový to máš
Náhlá a překotná samota je jako holobyt, kde není světlo, teplo, voda, čerstvý a na nové jaro voňavý vzduch, smích, květiny, pohlazení, láska… vůbec nic z toho, co máme rádi a k životu, aby se mohl označit jako převážně šťastný, potřebujeme.
Očekávání, která jsme vůči druhým měli, jsou jako rackové, kteří nám na ramenou a jinde taky, za letu a hlasitého chechotu odkápnou pořádnou výložku. Na památku a hlavně pamatováka, abychom se jich do budoucna vyvarovali.
Sám nejsi nic
Očekávání vůči druhým lidem, že nás udělají šťastnými, a budou se k nám chovat stejně hezky a ohleduplně jako my k nim, jsou bláhová.
Pokud celou svou existenci a hlavní důvod, proč tu jsme a žijeme, vsadíme na jejich přítomnost v našem v životě a oni z něho odejdou, ztrácíme smysl a chuť jít dál. A nezáleží přitom, zda odešli rozhodnutím vlastním či to byl osud, který bolestivě zasáhl.
Klasik kdysi, zřejmě z vlastní osamělé zkušenosti, odtušil, že „sám nejsi nic a nebýt sám je těžké.“
Jistě, je vždycky lepší jít na kafe, po úřadech, do pranice, a životem celkově ve dvou. Mít na druhé straně lana parťáka, o němž víte, že ho nepustí. A když tak jen zlehounka, z legrace krapet, protože ta v životě být musí. Ale pak pomůže vstát a pozve na udobřovací pivo. Třeba.
Mám vždycky radost, když takové jiskření na druhou potkám a potvrdím si, že se pohádkovým dějům daří i v našem světě.
Tomu, který často nespravedlivě příkře nahlíží na samotáře. Jako na někoho, kdo není normální. Být sám je divné. Pro okolí zvlášť. A tak jsou lidé raději v nefungujícím vztahu, než by druhému i sobě dali šanci na nový začátek a nahlas prohlásili:
Jsem sama, jsem sám.
A je nám spolu se samotou dobře.
Člověk tak totiž získá drahocenný čas a klid k tomu, aby zjistil, co od života chce, potřebuje, aby žil spokojeně a šťastně. Sám za sebe.
Pak teprve nastane ten správný čas docela jednoduchých počtů, kdy šťastná jednička potká jinou šťastnou jedničku a pokud budou chtít, dají dohromady dvojku.
A to, jaká bude, záleží už jen a jen na nich.
