Článek
Je to tak. Slyšela jsem to již ze všech stran. Od seniorů v rodině, od sousedů, nebo jen z hovoru penzistů na poště nebo v obchodě. Válku jako takovou odmítají. Vždyť někteří z nich si ji jako děti prožili, pamatují na hrůzy, kdy museli běhat do krytů, nebo kdy přišli o kamarády, protože byli židovského původu. Také vzpomínají na smutnou babičku, které se dědeček nevrátil z první světové války a padl na frontě. A všechen ten strach v nich přiživují hoaxy rozesílané mailem a také nově vznikající lidová slovesnost. Ano. Příběhy, které kdosi někde přečetl nebo vyslechl, interpretuje dalším, sám si ovšem cosi přidá či ubere, další totéž a nakonec se ten obsah ustálí na té nejpoutavější verzi a je vyprávěn od penzisty k penzistovi. Na třídních srazech, na posezení u kafíčka, při rodinných setkáních, nebo ve frontě na pokladnu. Peněz je dost, ale všechny jdou na Ukrajinu na válku. Na nové tanky a bomby. Všichni tady budou muset narukovat. Každý bude muset jít bojovat. A Ukrajinci jsou tady u nás a nebojují. Jezdí drahými auty, berou si v samoobsluhách plné koše drahého jídla a ani platit ho nemusí. Je s podivem, že senioři všemu věří. Prostě to říkala Jarmila a ta ví všechno. Viděla to dokonce na vlastní oči. U pokladny neplatili. Nebo také přijde zajímavá informace mailem. A co je v počítači, tak na to je prostě spolehnutí. Navíc to přišlo od kamaráda a ten by nikdy nelhal. Má dokonce známé v nemocnici. Ukrajinci nám sem zavlekli černý kašel, svrab, pravé neštovice a další nemoci. Nejsou očkovaní.
Ať už na všech těch děsivých informacích může být špetka pravdy, tak v očích penzistů je vše nafouknuto do obřích rozměrů. A staří lidé jsou tvrdohlaví. Jejich pravdu jim nikdo nevymluví. Prostě oni to vědí. A tak u nich sílí odpor k Ukrajinským občanům jako takovým i odpor k Ukrajině. Obávají se je potkat v prodejně, bojí se nemoci, pozorují je, jestli skutečně platí na kase, jaké mají oblečení a jakým jedou autem. A já se bojím, jaké překroucené informace nebo přímo lži se příště dozvím.
