Článek
Když si dnes vzpomenu na její hodiny tělocviku, oblévá mne pot. Naše třída byla rozdělena na chlapce a dívky. Spolužáci měli pohodového kantora a my tyranku. Hodinu provázel pronikavý pískot píšťalky a pokyny, povely a nadávky učitelky. „Dělejte, jste jako zpomalený film. Koukej hejbnout tou tvojí tlustou zadnicí, nečumte na mě jak kuny z votýpky a mazejte…“ Každá hodina se nesla v tomto duchu. Naprosto povinný byl úbor. Bílé tričko a modré trenýrky. Netuším, co by se mohlo stát, kdyby některá z nás vybočila z řady a nastoupila v něčem jiném. To bylo naprosto nemyslitelné. Nebyly povolené ani tepláky a nesměly jsme je mít ani v zimě na hřišti nebo při našich výbězích po městě. V mrazech jsme si přáli jediné, cvičit v tělocvičně. Jenže ne vždy nám bylo přáno. Pokud měla kantorka špatnou náladu, přišlo peklo. Nařídila běh přes město. Padal sníh, my v těch trenclích sbíhaly prudký svah, následně musely vyběhnout strmý kopec a oběhnout náměstí. Dále podél místního kina, divadla a parčíkem zpět ke škole. Lidé koukali, doslova zírali. Dvacet holek v trenýrkách běhá centrem města, sněží, plátěnky se jim lepí na nohy a bláto jim stříká až za uši. Byly jsme pokořené, zostuzené. Bylo nám šestnáct. Učitelka byla uspokojená. Hodina v tělocvičně se nesla v duchu ponižování a nadávek, ale byly jsme alespoň v teple. „Ty nejsi schopná ani přeskočit kozu!“ Nikdy nic nevysvětlila, jen dala pokyn. „Koukej šplhat, nehraj to na mne! Já ti dám, že tě bolí kotník, na to ti teda neskočím. Co si o sobě myslíš? Táta je inženýr a já mám padnout na zadek, jaká jsi ty líná kůže?“ Na vysvědčení nám nasázela hromadu trojek, nerozpakovala se dát i čtyřky a bylo jí zcela jedno, že kazí mnohá vysvědčení.
A na hory jsme vyrazili opět s ní. Jen řád a pořádek. Sníh bohužel téměř nebyl, ale stejně jí nešlo o to, naučit nás lyžovat. Šlo jí o jediné, trestat. Stanovila pravidla a číhala jako sup, až je porušíme. Po večerce jsme už nesměly ani svítit, ani mluvit, návštěvy na chlapeckých pokojích neexistovaly, stejně tak ani k nám nesměli spolužáci vstoupit. Horská chata byla zamčená, vyjít ven jsme nesměly, jednou nás vzala na procházku, abychom mohly koupit pohled a poslat ho domů rodičům.
Neustálé sledování a poslouchání za dveřmi. Povinnost sníst naservírované jídlo. Marcela nemohla dojíst kynuté knedlíky plněné ovocem. Nebyla na ně zvyklá. Příkaz k dojedení splnit nemohla. Trest! Janu bolelo v krku, sotva stála na nohou, učitelka ji během pár vteřin přeměřila a vyhnala ji na svah. Ulehnout mohla až večer, to už měla vysokou horečku. Jarka si zapomněla vzít večerní prášek, pět minut po večerce potichu jako myš vylezla z postele, rozsvítila lampičku a vtom se v pokoji zjevila pomstychtivá kantorka. Musela číhat za dveřmi a špehovat klíčovou dírkou. V protějším domě byli ubytovaní studenti z průmyslovky. Pochopitelně byl přísný zákaz s nimi navazovat hovor. Číhající supice okamžitě udělila trest.
Výkon trestu
Po večeři přicházel každodenně výkon trestu provinilců toho dne. A že to byl trest krutý, v dnešní době naprosto nemyslitelný. Večer si učitelka na nás doslova ukojila své sadistické choutky.
Byla osmdesátá léta a většina z nás měla jen obyčejnou lyžařskou výbavu, půjčovny lyží neexistovaly. Jen pár spolužaček mělo lyžáky přezkáče. A každá provinilá studentka, která rozsvítila světlo po večerce nebo nedojedla večeři či snad komunikovala s nějakým klukem z průmky či spáchala jiný prohřešek, si musela vypůjčit přezkáče od jiné, movitější spolužačky, tedy pokud je sama nevlastnila, hodit na záda své lyže po večeři běhat v těch přezkáčích do kopce a z kopce za chatou. Počet výběhů byl úměrný stanovenému trestu. Pochopitelně neběžela žádná, ono to v těch přezkáčích ani nešlo. Kopec byl bahnitý, často jsme spadly, ale musely nahodit opět lyže na ramena a šlapat. Učitelka kibicovala a pískala na píšťalku. Lyžák se proměnil v peklo. Už jsme se bály mluvit i samy mezi sebou a zbytky jídla si cpaly nepozorovaně do kapes a vyhazovaly do záchodové mísy. Těšily jsme se, až konečně naše utrpení skončí a pojedeme domů. Doma čekalo největší překvapení na rodiče potomků, které vybavili drahými přezkáči. Každovečerní šlapání bahnitého kopce jim silně neprospělo.
A paní učitelka, tehdy oslovovaná jako soudružka profesorka, po revoluci okamžitě povýšila. Stala se ředitelkou školy, následně vstoupila do politiky, přesídlila na kraj a později na ministerstvo.
