Článek
Lidé jsou zlí, vláda je příšerná, všechno se zhoršuje, válčí se, krade, dalo by se ještě dlouho mluvit o hrozném, zoufalém, šíleném světě, který se řítí do pekel. Stačí se podívat na nevraživé diskuse na sociálních sítích, kde se lidé urážejí, zesměšňují, nálepkují, ponižují, a zpravidla ti nejmilitantnější útočníci pak lamentují na rozdělenou a zdevastovanou společnost. Sami nejdřív všechno podupou a pak si na to stěžují. Urazí druhého kvůli jinému názoru, než je ten jejich, a pak pláčou nad přehradami mezi námi. Ano, to zlo, ta nenávist je v nás, to není virus nebo nějaká ingredience spadlá z nebes, to si neseme v sobě.
Každý z nás v sobě má anděla a ďábla a je jenom na nás samotných, koho z těch dvou upřednostníme. Možná je jednodušší, vypustit ďábla, ostatně i herci říkají, že se jim lépe hrají padouši než kladné postavy. Dobro je určitě náročnější než zlo. Zlo je rychlé, člověk začne křičet, dupat, bušit pěstí, dostane ze sebe své negativní emoce a asi se mu i uleví. Jenomže zanechá kolem sebe spoušť, spáleniště se zničenými vztahy a dusnem kolem sebe. A ti uražení a zneuctění, kteří se stali terčem něčího vzteku, si to nenechají líbit a oplatí stejným, možná i horším. A urážka se přidá k urážce, zlo ke zlu a je z toho lavina valící se našimi životy.
Myslím si, že laskavost a vlídnost pořád přece jenom ve světě převažuje, jen je méně viditelná. Většina lidí je ochotných druhým pomáhat a dívat se na svět jako krásné místo k žití. Když přijde katastrofa, pomůžeme si, dokážeme se rozdělit s druhým, dovedeme poslat peníze potřebným, i když jich sami moc nemáme. A umíme se k sobě chovat dokonce hezky, dokážeme i tolerovat názory, které se od těch našich diametrálně odlišují.
Sama jsem mnohokrát zděšená, když si čtu diskusi u některých příspěvků na sociálních sítích, také na mě dotírají myšlenky o zničeném světě, ale rychle se z toho vzpamatuji a řeknu si, že na sociálních sítích přece diskutuje jen poměrně malé procento obyvatel, že tohle se nedá brát za vzorek společnosti. Ostatně sama mám spíš dobré zkušenosti se svými spoluobčany, vlastně si ani na žádnou špatnou nevzpomínám.
Je to dva dny, co mi volali ze statistického úřadu, že jsem včas neodeslala výkaz, který jsem byla povinna vyplnit. Fakt se mi to nepovedlo, něco jsem tam dělala špatně a nešlo to odeslat. Začala jsem cosi blekotat a příjemný ženský hlas na druhém konci spojení pravil: „Klídek, vyplníme to teď spolu.“ A tak se stalo a já se z toho milého zážitku dlouho nemohla vzpamatovat. Mohla mi vynadat, mohla mě penalizovat a ona na mě byla milá jako na vlastní.
Tak já zase budu hodná na někoho jiného, protože mám co vracet. Moje babička mi kdysi před mnoha lety napsala do památníku: „Co dobrého kdy vykonáš, dobrým ti osud splatí, kdo lásku pošle do světa, tomu se láska vrátí.“ Nevím, proč si to celý život pamatuji, ale myslím, že tak to pořád na svět funguje. Dobro za dobro, zlo za zlo. A proč dělat někomu problémy, když o ně sami nestojíme?
