Článek
A na tom už se dá stavět.
Malé děti a blázni mají vždycky pravdu a také se po pádu rychle zvedají.
Nemohou se totiž dočkat, až to zkusí znovu.
Je jim jedno, jak rozplácnutí na zemi vypadají, a že to okolí bude negativně vnímat a úplní cizinci osobně komentovat.
Jenže dětmi už dávno nejsme a blázny jen občas, když jsme docela sami a z únavy se zapomeneme hlídat a polochtají nás vzpomínkové myšlenky.
Jasně si vybavujeme, jak krásně snadné to na začátku bylo, se zakloněnou hlavou v zasněném oparu spřádat sny a věřit, že se uskuteční. Jednou, ale to bude brzy.
Byli jsme tak skromní! Nemuseli jsme jíst, spát a nad čísly, jež byla nad naše momentální možnosti, jsme mávli rukou: Láska, co ji máme do zásoby, nám úplně stačí. A s ní důvěra, opora a vědomí, že vše, co děláme teď a plánujeme v budoucnu, dává smysl. Nám i našim nejbližším. To pro ně se přece až tak, že úplně zapomínáme na sebe.
A ve chvíli se naše tělo ozve, špitne, nejdřív nesměle, dobrácky, v rámci dosavadních dobrých vztahů, že se mu to ale vůbec nelíbí, poručíme tvrdě: Vydrž!
„Důstojnost je pro člověka tolik, co pro rybu voda.“
A jak čas ukrajuje z našeho koláče, co ho dobrácky držíme nad hlavou pro všechny, ale jen nám večer škrundá v břiše, dojde nám, že to není úplně o spravedlnosti a začneme ji vyžadovat i pro sebe. Našlapujeme opatrně a v legraci, abychom se nejbližších nějak nedotkli. Vzápětí kupujeme velké balení jemných vatových tyčinek do uší v naději, že jejich něžný a konkrétní zásah promptně odstraní komunikační bariéru.
Opět si budeme vzájemně naslouchat a vycházet vstříc, když jednomu z nás dojdou síly. A dojdou určitě, protože tak to v životě chodí, že časem je těžší zvládnout to, co dříve šlo levou zadní.
Dál vstáváme v pět, i když nemusíme, chladíme čaj s jednou kostkou cukru, lžičkou medu, a s citrónem na teplotu tak akorát, aby se dal pít, strachujeme se u zkoušek, které sice neskládáme my, ale naše srdce je tak bere, bdíme, hladíme, podporujeme, zašíváme, těšíme, radujeme se upřímně i z malých vítězství, vozíme na zápasy a z nich domů jakbysmet, neremcáme ani náznakem, když si zhýčkaný apendix nárokuje stejnou pooperační péči jako koronární bypass.
Ač nás s tím výběžkem nepojí vlastní střevo ale jen rodinné vazby.
Smyslem důstojnosti je ochrana před ponížením.
Další den se chýlí ke konci a slavnostní nálada, co jsme ji ráno násilím vtěsnali do úsměvu, zahořkla a stočila se do klubíčka jako pes, který ví, že už nic nedostane:
„Prosím tě, proč se tak blbě tváříš?!“
Zas další naše narozeniny, které vzali hákem přes „vše za třicet devět.“ S červeným hrnkem z levné keramiky, který těžkne v ruce, bereme na milost každou škodolibou myšlenku, co se namane:
Teď ještě nesmíme brečet.
A i pak, až osamíme, tak jen tiše, dovnitř a do hloubky. Nahlas bychom se styděli. I před sebou, že jsme včas nezaznamenali stěžejní okamžik, kdy snídaně do postele přestala být milá a stala se otravnou. Doslova.
V koutku rozbolavělé duše, kde si naše důstojnost hladí oklečelá kolena, víme až moc dobře, že bychom se i tak ptali:
Co jsem udělal(a) špatně?
Inu, jsme moc hodní, dost naivní a vůbec se nehodíme do dnešní doby. Ale takoví zkrátka jsme, nikam jinam se nám chodit nechce a máme už plné zuby strojit se za hadr na podlahu a tvářit se, že je to prima:
Být pro ně vším a neznamenat pro ně nic.
Obsah ponížené duše odráží se v očích a těžko si nás takové zamiluje někdo nový.
Dokud se mi nezamilujeme znovu do sebe:
Bez výčitek si přidělíme číslo jedna a zaklekneme do startovního bloku.
Není to pravda tak švihácká prostná jako před lety: vržou klouby, lesknou se kouty a na stoličky se nedá kousat, ale jsou naše. Připravené vyrazit na cestu:
Bez ohlížení, očekávání a čekání na ty, co nás už dřív viděli na kolenou a nic s tím hned neudělali.
Voda, zvlášť ta čerstvá, z horské studánky, je často víc než krev chudá na erytrocyty a člověčinu.
Přestaneme se konečně bát a začneme se těšit na všechno to krásný, co nás čeká. A že je toho hodně.
Rozhodně víc, než jsme kdy měli.
