Článek
V každém zlomku času umírá člověk. Nebo se rodí. A vždycky je mu někdo nablízku.
Kultovní seriál Sanitka z prostředí pražské záchranné služby, mapující její nelehký rozvoj v letech 1956 až 1975, se na televizní obrazovky dostal v roce 1984.
Cesta k tehdy hrdému a náročnému srdci českého diváka rozhodně nebyla snadná. Natáčelo se klasickou filmovou technologií po dobu téměř tří let a osmdesát procent záběrů vznikalo v reálech!
A je více než jasné, že musela být i filmařská srdce a veškerý um dány všanc, aby dílo u diváka nakonec uspělo. O to šlo beztak filmařům především.
Bez jakéhokoliv postranního kalkulu a dotací, jež dnes bláhově popírají, že obsahují glutamát. A přitom je na první ochutnání jasné, že jsou glutamát sám.
Ale vraťme se rychle z dnešních časů, jež příliš okatě nadržují glutamátu, do tehdejší ČSSR.
Do doby, na kterou my, co jsme ji zažily jako děti, nedáme dopustit. Naučila nás totiž několika trikům, které nám umožňují přežít a nezbláznit se v té, co ji máme teď.
Zavřete oči, doktor Skalka odchází
K tomu, že ani za téměř půl století diváci na svůj seriál nezapomněli a rádi si prostřednictvím televizních obrazovek připomenou osudy svých oblíbených hrdinů, jistě přispělo i divácky atraktivní prostředí a excelentní herecké výkony. Bohužel čas je neúprosný a někteří z Pánů herců už mezi námi nejsou, a tak je každé nové setkání s nimi pocitem štěstí, že byli součástí našich životů.
A obohatili svět zdejší svou přítomností a herectvím, jež vychází ze srdce a hýčká člověčinu.
Ta je ostatně vždycky na odvedené práci poznat. I když ne vždy se nám to musí zamlouvat.
Krapet jsem se tudíž na pány scénáristy jak ze Sanitky, tak z Nemocnice na kraji města zlobila, když nechali odejít doktory Skalku a Štrosmajera.
Ne doopravdy, jen ze seriálu, kterému dodávali neodolatelný šarm, ale i tak to bylo líto. A je pořád, protože takových lidí, co pohladí slovem, tu dají křídla, rozesmějí tak, až dlouho poté bolí břicho, je zoufale málo.
V seriálech i v životě.
Poselství Filipa Renče: Žij dál, tohle není tvůj poslední den
Přijít s novým seriálem, který navazuje na ten původní, je odvážné i troufalé. Neohřívat, být originální a nesnažit se získat si českého televizního diváka za každou cenu, na první dobrou.
Ten se totiž od první Sanitky zásadně změnil:
Rád kritizuje, nerad chválí.
Taková je ostatně doba a seriál z roku 2013 se nikterak neštítí představit ji takovou, jaká je.
K Sanitce 2 napsal scénář Ivan Hubač, syn slavného otce Jiřího Hubače a režisérské taktovky se ujal Filip Renč.
V třináctidílném seriálu tak potkáme i původní postavy z jedničky a kvitujeme, že doktor Jandera je ještě lepším lékařem, než byl, ale ani po letech neumí dávat najevo své city. Což je pro pacienty pochopitelně ta lepší varianta.
Jeho, v pokračování už bývalá žena, v podání Zlaty Adamovské, má pořád dívčí kouzlo a ženskou sílu. Mám ráda jiskřivé herectví Pavla Zedníčka, velmi potěšil i návrat doktora Mádra (vynikající Petr Kostka) do Čech a jeho role šéfa letecké záchranné služby v seriálu.
V Sanitce 2 se totiž k vozům rychlé záchranné pomoci připojila i letecká záchranná služba.
Divák si tak během četných záběrů, které se neschovávají po celé díly někde v kanclíku či cukrárně, uvědomí na jedné straně skutečnou křehkost lidského života, jeho chuť, vůni, krásu a na té druhé obdivuhodné nasazení záchranných složek, bez nichž by každá hra s časem byla předem prohraná.
A ztrátou drahocenného času by bylo i zaobírat se tím, která ze Sanitek je lepší. Vítěze, na kterém nejvíc záleží, mají beztak společného:
Život.
Při psaní článku jsem čerpala z následujících zdrojů:
