Článek
Většina z nás, když se potkáme, nemá čas ani chuť přemýšlet, zda se do situace od domácího krbu do papírové krabice na ulici dostali vlastní vinou, či si s nimi osud ošklivě pohrál.
Možná zneužil prostřednictvím „blízkých“ jejich dobrotu a naivitu, možná je dostatečně neproškolil v zodpovědnosti, která je v dospělém životě zásadní.
A každé další možná se vyhýbá pohledům, aby se střetly. Platí to oboustranně.
Natažené ruce jsou minulostí, jež skonala na falešné zvonění klíči a naivní důvěřivost v dobro člověka.
Dnes svírají plechovkové pivo nějaké lepší značky a doufají v odpustky těch, co mají vůkol zaparkované vozy.
Každý z nás nějaký ten hřích za den nastřádá, a tak se desetikačka do pojízdného košíku zdá být víc než slušnou cenou za dobrý pocit a vypulírované svědomí.
„Když nebudeš chodit do školy, tak dopadneš přesně takhle.“ Maminka odtahuje svého synka, jenž si ke školní docházce teprve buduje vztah, od silně zapáchajícího bezdomovce.
Ten s pravidelnou jistotou centruje u vchodu do nákupního centra tak nešťastně, že úplně každý, kdo chce vejít dovnitř, se nutně střetne s jeho liknavým přístupem k hygieně. Pokud tedy nezadrží dech.
Kdo má židli, ten bydlí
„A koupat se musím taky, viď?“ Doplní mrňousek maminčinu předpověď stran bezdomovce a zakousne se do rohlíku.
Společně odcházejí tam, kde jsou doma. A mají tam svou rohožku s nápisem „Welcome!“, postel, skříň, ledničku s magnety a obrázky, do níž uloží svůj dnešní nákup a z pokladů, co chladoled skrývá, pak maminka připraví pro všechny večeři, kterou si společně sní u jednoho stolu. Ten mají doma taky, i židle to dá rozum, protože kdo má židli, ten bydlí.
Pravidla a hranice? Pak je na ně pozdě.
Nesoudím, protože neznám konkrétní příběh, za nímž se vždycky skrývá člověk. Ale je mi nepříjemné podsouvání bezdomovectví a s ním spokojeného nepořádku, nedostatku kultury a osobní hygieny jako běžné součásti našeho společného prostoru a odrazu dnešní doby.
Prostě tak to je a lavičky v centru města jsou zkrátka bezdomovci obsazené, lemované odpadky a zaschlými stopami moči, takže je člověk, zvyklý čůrat v soukromí svého domova, zavrhne, jako možné místo odpočinku.
Od teď napořád.
Ustoupí se tady, pak i tam a támhle taky, až se přišourá nevratné zjištění, že nenastavené hranice a rozšafná benevolentnost, s jakou se přistupuje k rozpínavému okolí, se vrací v podobě facky a ztráty pocitu domova tam, kde vždycky byl.
A pak nastane chvíle, kdy si budeme všichni rovni.
Bez domova.
