Článek
A madam Kuna také.
Vlastně se jí ve městě, které teče a kde žila, říkalo Baba Kuna.
Hanlivé oslovení Baba se mi k ní nehodilo už v době, kdy jsem ji na autobusovém nádraží v chorvatské Rijece potkala poprvé. Ale nutno podotknout, že si tak říkala i ona sama.
Centrum všech autobusů Žabica pro ni byla stěžejním rajónem, kde oslovovala cestující, jež směřovali někam pryč, nebo se vraceli domů, do Rijeky:
„Dej babě jednu kunu.“
Těžko říct, zda šlo z její strany o taktiku, protože za jednu kunu se nedala koupit ani půlka chleba, toho bílého, úžasně dobrého, co nám na dovolené tak chutná, káva v oblíbeném kafíči s domácí atmosférou, ani místní noviny.
Baba Kuna, kterou jsme my místní nepovažovali za žebračku, ač jí možná podle daných kritérií byla, zkrátka počítala s tím, že s pouhou jednou mincí ji nikdo neodbude.
Ty, kteří se dopředu zhrozili, rázně či dokonce štítivě odmítli zastavit se s ní na kus řeči, většinou proklela. Měla podobně něžné oči jako zvířátko na fotografii k tomuto článku, tmavé, často usměvavé, s šibalskými jiskřičkami, jež člověka prokoukly ještě dřív, než se stačil schovat.
Chodila kouzelným přímořským městem, kde se hned cítíte jako doma, ve svérázném oblečení, které z její postavy odkrývalo více, než by se u ženy jejího věku slušelo.
Ale za své tělo se nestyděla, nikdy nikam nespěchala a z jejího výrazu bylo zřejmé, že je na světě ráda.
Disponovala ostrým jazykem a vyhraněnými názory na politickou situaci v zemi, o něž se nebála podělit, ani zadarmo.
Vyprávělo se o ní spoustu těžko uvěřitelných příběhů, a povídalo i to, že ve skutečnosti chudá rozhodně není, ale vlastní krásný velký byt a domů „ze žebroty“ jezdí zásadně taxíkem.
Věřila jsem spíš verzi, že měla za sebou těžký život, který se s ní nemazlil.
Často jsem jí vídávala naproti domu, kde jsem pracovala, jak počítá kuny, které dostala od lidí.
V malém marketu, kam jsem si chodila pro svačinu, jsem pak byla svědkem, kdy si Baba Kuna koupila toho největšího a nejdražšího nanuka, kterého v nabídce měli.
Stála pak s obřím Magnum Utopia Double Hazelnut před krámkem, slastně si ho vychutnávala a šťastně mhouřila oči do sluníčka, které si stejně jako my ostatní, svědci zmrzlinové události, pomyslelo, že tady ale někdo umí žít!
„Mami, ty jsi mi říkala, že mi tenhle velkej nanuk nekoupíš, protože je drahý a nemůžeme si ho dovolit.“
Maminka tiše polkla, naše pohledy se setkaly. Kluk pokračoval s dalšími argumenty:
„A přitom táta říkal, že tahle paní je chudá a má ho. Jak je to možný?!“
Netuším, co mladá maminka svému synovi tehdy odpověděla, šla jsem svou cestou. A Babu Kunu ještě mockrát potkala. Vždy jsem sice byla o nějakou tu kunu chudší, ale o setkání s vzácnou duší bohatší.
Často na ni vzpomínám, ač už není na tomhle světě, stýská se mi po jejím úhlu pohledu a víře, že za pouhou jednu kunu se dá pořídit úplně celý.
Z čehož nutně vyplývá, že jedna kuna tehdy byla velmi cenná.
A tuším souvislost s korunou, co ji tady u nás pořád ještě máme.
Za jednu jedinou se možná nedá koupit vůbec nic, ale i tak je její hodnota nevyčíslitelná.
Zdroje:
