Článek
Vůbec!
Je to už víc jak dvacet let, kdy jsem se poprvé a naposledy stala mámou. Cesta k vytouženému mateřství sice byla dlouhá a trnitá, jak už to u takových cest, co dávají smysl, bývá, ale ta odměna pak!
Téměř celé těhotenství jsem strávila v nemocnici a maličká, která se navzdory péči nám oběma poskytované, i tak narodila předčasně, strávila první týdny svého života v inkubátoru. Samozřejmě jsem jí byla většinu času nablízku, ale mou základnou byl pokoj společný s budoucími maminkami.
Jedna z nich, s bříškem až pod bradou, velkýma kulatýma očima, v nichž byl celý svět, ještě skoro dětský, protože nedávno oslavila osmnácté narozeniny, se ke mně naklonila. Ucítila jsem vůni čerstvě oloupané mandarinky. Nabídla mi měsíček:
„Opravdu ten porod tolik bolí? Známá říkala, že u toho skoro umřela. A mamku svou už nemám, abych se zeptala, jaké to je:“
„Nebolí to vůbec, naopak je to krásný!“ Mandarinka byla sladká a plná šťávy. Kdo by řekl, že pouhý jeden měsíček má moc uhasit žízeň a pár slov vnuknout naději. A rozehnat obavy, které beztak ničemu dobrému neslouží.
Po porodu, kdy se okaté osmnáctileté mamince narodil krásný zdravý kluk, kterému s tatínkem dali kouzelné české jméno, mi s úsměvem od ucha k uchu (sotva je něco krásnějšího než šťastná maminka) děkovala.
Teď už jsme věděly obě, že porod bolí.
„Ale mně to hodně pomohlo. A s tou odměnou jste měla pravdu.“
Žena je úžasné a nádherné stvoření, kdy z pouhé jedné zygoty v jejím těle vznikne nový život. Její doslova kouzelná schopnost život dát, zapomenout na bolest, odpustit, věřit, překonávat hravě to, co se mnohým takhle od boku zdá nemožné.
Je převeliká škoda, že se tyto její schopnosti v naší společnosti dostatečně necení:
Žena není ze strany mužů hýčkána a rozmazlována tak, jak si zaslouží.
Svět by pak mohl vypadat docela jinak. Jenomže zatím je postavený úplně na hlavu, kdy ženy suplují či zcela nahrazují mužské role, dokonce i tu namlouvací.
Rozdíly se stírají a nikdo neví, co vlastně od života chce, ale s naprostou jistotou dá najevo a nahlas vědět, co si líbit nenechá.
Chování, kterému chybí vzájemná úcta a respekt k životem přiděleným rolím, směřuje pak nutně k jedincům, kteří se realizují výhradně dle svých vlastních potřeb a přání. Žijí vedle sebe, ale ne spolu.
„Do takového světa nemá smysl pořizovat si děti.“ Zaslechla jsem ve vlaku rozhovor dvou středoškolaček.
„Je to nefér vůči tomu dítěti. Než aby bylo nešťastné, tak ať není vůbec.“ Uzavřela debatu plavovláska.
Vím, že je spousta rodin, kde úcta, láska, smích, pohoda žijí pěkně pospolu. Ale nejsou modelem, jenž se následuje, spíše výjimkou, jíž okolí příliš nevěří a tuší předstíranou boudu, která jednoho dne vyjde na světlo denní.
Jistě, svět se od kočárků s panenkami a bunkrů z dek přes kuchyňský stůl změnil a jména, jež jsme si tehdy pro naše děti, co je jednou určitě budeme mít, vymysleli, nejsou dnes zrovna moderní. Přičemž některá se dokonce do módy ale znovu vrací.
Otázky, které nás tehdy ani nenapadly, by ani v současnosti neměly zaznít. Aniž bychom narušovali právo volby každého svobodně se rozhodnout, zda chce dítě mít či nemít.
Svobodná volba problémem není, ale pochybování o smyslu už ano.
Přimlouvám se tedy za co nejvíce dětí, které přijdou na tento svět z lásky a vzájemné úcty, a budou na něj dohlížet, až my tady nebudeme:
Aby byl v pořádku a k životu.
