Článek
Začalo to na střední škole. Brýle jsem nenosila, zatímco spolužačka sedící vedle mě ano. Jenomže když jsem ze zadních řad hleděla na tabuli, nějak se mi ta písmenka začala rozostřovat. Poprosila jsem kamarádku, jestli by mi brýle nepůjčila. Nasadila jsem si je a rázem jsem prozřela. Od toho dne jsem při opisování z tabule měla na nose její brýle a ona (chudák/dobrák) musela opisovat z mého sešitu. Chvíli nám to tak vyhovovalo. Nakonec jsem se rozhodla jít k optikovi a ten mi naměřil na obou očích půlky dioptrií, nic strašného. Potřebovala jsem je jen na čtení na dálku, jinak jsem je nosit nemusela.
Jenomže postupem času se mi oči zhoršovaly. Doktor mi řekl, že mám astigmatismus, který tomu moc nepřidal - tedy vlastně přidal jen ty dioptrie. Po pár letech už jsem musela nosit brýle i při sledování televize, počítače, řízení, no zkrátka pořád. Sklíčka s úzkými obroučky se tak staly součástí mé vizáže. Zpočátku jsem to moc neřešila, ačkoliv občas mě to omezovalo. Ráda chodím na bazén a do sauny, jenomže do těchto míst se brýle samozřejmě nenosí. Další věc, která mi na brýlích vadila, bylo zamlžování skel. Jak já jsem nesnášela ty doby, kdy jsem například v zimním období vešla do nádražní budovy, kde bylo mnohem tepleji než venku. Potřebovala jsem se rychle podívat na tabuli, z kteréhože nástupiště mi jede vlak, jenomže brýle byly zamlžené a bez nich jsem viděla velký kulový. Stejné to bylo, když přede mě někdo položil lahodný pokrm, ze kterého se ještě kouřilo. Ani jsem si ho nestačila prohlédnout a měla jsem zamlženo. „Haló, neprodává tady někdo brýle se stěračem?“
Občas se mi stávalo, že jsem brýle musela na chvíli někde odložit, pak jsem ve spěchu odkráčela a najednou jsem zjistila, že nevím, kde jsem je vlastně nechala. Několikrát jsem prošla celý dům, než jsem zjistila, že je mám na hlavě. Jo, i tohle se mi sem tam přihodilo, a komu ne?
Dříve jsem si taky ráda kupovala sluneční brýle různých typů a barev a ráda je střídala. V poslední době to už ale nešlo, protože bych si do každých musela dávat dioptrická skla a to se už finančně moc nevyplatí. Další nevýhoda.
Tak jsem začala uvažovat o kontaktních čočkách. Optik mi dal nějaké na zkoušku. Poskytl mi jednoduchý, slovní návod, jak si je nasadit a vytáhnout. To první se mi po chvilce celkem obstojně podařilo, jenomže potom nastal neustálý, nepříjemný pocit, že mám něco v oku. Čočky mě dráždily, oči se mi vysušovaly, takže po pár hodinách jsem je měla zarudlé, i když jsem si do nich lila „hektolitry“ zvlhčovacích kapek. Kromě toho mi ani moc nepomohly. Vidění se mi často rozostřovalo. Bohužel patřím k těm, kterým kontaktní čočky nesedí. Poslední hektolitrová kapka nastala, když jsem jednou čočku lovila v oku a zaboha ji nemohla najít. Nějakým způsobem se mi podařilo natlačit ji někam pod víčko a tak nastal urputný čočkolov, než se mi podařilo úlovek vytáhnout. Stačilo. Jaká jiná varianta se ještě nabízí?
Tak ještě je tu laserová operace očí, kdy vám odborníci čočku v oku zbrousí. Zeptala jsem se na to optika. On i celá jeho rodina byli samozřejmě obrýlení a pyšnili se nejnovějšími typy moderních obroučků. Zákrok laserem mi nedoporučoval. Měla jsem prý už celkem vysoké dioptrie (přibližně 3 na každém oku) a jelikož jsem měla i astigmatismus, bylo mi řečeno, že i po zákroku mi pravděpodobně nějaké dioptrie zůstanou a brýle budu muset nosit dál. Nedejbože, kdyby doktorovi ujela ruka! Taky bych mohla mít místo tří dioptrií třeba osm. Hezky mě postrašil, takže jsem na nějakou dobu od tohoto úmyslu upustila, místo toho jsem Ježíškovi napsala o nové značkové brýle, jaké měl pan optik.
Ale už asi po roce mi to nedalo a řekla jsem si, že si zajdu jen tak nezávazně na vyšetření. Navštívila jsem známou oční kliniku, kde mě podrobili sérii nejrůznějších testů a čekala jsem na verdikt, jestli jsem na takový zákrok vhodným adeptem. Nakonec mi bylo oznámeno, že je to možné, jen mi doporučovali následné vytvrzení rohovky, protože jsem je měla ztenčené. To mi odvahy moc nedodalo, ale nikdo na mě netlačil. Čekala jsem přesvědčování a ujišťování, že zákrok je naprosto bezpečný, ale lékaři byli celkem vlažní. Každý zákrok má zkrátka svá rizika. Musela jsem si to rozhodnout sama. A nakonec jsem kývla.
Tak jde se na to! V den zákroku jsem přišla v doprovodu rodinného příslušníka, který mě měl po operaci odvézt domů, protože bylo jasné, že pár hodin nic moc neuvidím. V čekárně mi sestřička několikrát nakapala do očí umrtvovací kapky. Následně mě odvedla do místnosti, kde se nad postelí skláněl jakýsi obří přístroj. Tím se mi za pomoci laseru chystali odříznout rohovku. Tak si tam tak chvíli ležím, víčka přilepená páskou k hlavě, abych nemrkala a už se to obří monstrum blíží k jednomu oku a hezky se mi namáčklo na mou vytřeštěnou bulvu. Zní to jako z hororu, že? Nic ale nebolí, a celá akce trvá pár vteřin. Najednou jsem bez rohovek a vidím dost rozmazaně. Sestřička mě navádí do druhé místnosti, kde nejspíš taky stojí nějaký super přístroj, ale ten už naštěstí moc nevidím.
Opět ležím a připadám si, jako bych byla ve vesmírné lodi, kde na mě mimozemšťani plánují dělat pokusy. Do očí mi svítí silné světlo. Laser zabzučí, něco se tu trochu připaluje a trvá to zase jen pár vteřin. Nic necítím, jen si říkám, jestli ještě vůbec někdy něco uvidím. Neuběhly ani dvě minuty a je hotovo. Doktorka už jen vezme nějaký žlutý sliz a patlá mi ho na jedno oko, pak na druhé. To bude nejspíš ten vytvrzovací tmel na moje čerstvě vybroušené oči. A je hotovo! Můžu jít. Do ruky mi strkají nějaké kapky, cosi proti bolesti a sluneční brýle s logem firmy, které teď musím pár dní nosit.
Jen co jsem překročila práh svého domu, slupla jsem darovaný prášek na bolest a zalezla do postele. Probudila jsem se asi po hodině, otevřela oči a chvíli jsem rozmýšlela, jak vlastně vidím? Snad ne dvojmo, jako ten pán, který psal v diskuzi, že se operace nepovedla. Ne, dvojmo nevidím. Potřebovala jsem tomu dát čas. Naštěstí se nedostavilo ani žádné pálení ani řezavá bolest. Všechno proběhlo hladce, ale já stále měla dojem, že vidím rozmazaně. Mžourám, chodím po domě s očima jako ostříž, zoomuju - zaostřuju a snažím se přijít na to, co všechno dokážu na dálku přečíst. Rodina ze mě nedokázala vymámit rozhodné slovo. Pořád jsem měla pocit, že nevidím jako pan bystrozraký z pohádky a ten pocit mi ještě pár dní vydržel.
Dnes, po dvou letech, mohu jasně říct, jak to všechno dopadlo. Brýle už vůbec nenosím. Na jednom oku mi zůstala čtvrtka dioptrie, což ničemu nevadí. Všechno si sedlo jak mělo a moje nejhorší obava, že se každým okem budu dívat jinam, se nevyplnila. Nebyl to nijak levný zákrok, ale ničeho nelituju a jsem ráda, že mě pan optik neodradil. Ten jediný samozřejmě na tom všem tratil. Stala jsem se dalším z jeho bývalých zákazníků, kteří si už u něj brýle kupovat nepotřebují.
