Článek
Když jsou ve třídách despotické vyhořelé učitelky, nepomůže nic. Mladí studenti pedagogiky k nim chodí na praxe a pak začínají být stejní, jako ony. Nebo se tím nechají dokonale odstrašit a s pedagogickou dráhou seknou už na samém začátku. Anebo se tak prostě naučí učit. A máme tu dalšího tyrana. Nevyhořelého, ale stejně despotického a sebestředného jako původní socialistická předloha.
Taková vyhořelá učitelka, která má absolutní pravdu a rozhodně nebude poslouchat nikoho dalšího, to je katastrofa. „Já mám 30 letou praxi, já jsem odbornice. Nikdo jiný nemůže mít lepší názor než já.“ Právě tady totiž kolikrát vznikají zárodky toho, proč je psychické zdraví dětí a mladých dospělých tam, kde je. A že těch „božských“ učitelek na základkách je stále ještě mraky. Vozí se po dětech a léčí si svoje pocuchaná pokroucená ega.
Modelová situace v mnoha prvních, druhých, třetích třídách
Učitelka - despota a asistentka prodloužená ruka drába. Že by tenhle model byl v něčem dobrý, se říct opravdu nedá. „Výuka“ probíhající ve stylu: Vy malí neznalí smradi, naučte se nazpaměť všechno, co já určím, přesně jak to určím a právě v tuhle chvíli. Jakýkoli pokus o jiný způsob řešení se krutě potírá. Bezmyšlenkovitě mě poslouchej a já tě ohodnotím jedničkou, možná i s hvězdičkou. Můj názor = zákon. Samostatný úsudek se potírá. Jestli se odchýlíš od mého názoru a příkazu, budeš označen za problematický element a budeš systematicky (dlouhé) roky ničen.
Kdo se rozbrečí, ale podvolí se a uposlechne jakýkoli příkaz (včetně toho vysmívat se ostatním dle pokynů učitelky), je v pořádku. Kdo nebrečí, nežaluje a nevysmívá se menším a slabším, je problém. Učitelka se bude snažit dítě zdiskreditovat a začne nepřetržitě pochybovat o jeho mentálním zdraví a jakýchkoli schopnostech. On je ten divný, náš kolektiv ho nikdy nepřijme, viďte děti? Jde proti proudu, nepodvolil se jedinému správnému názoru učitelky. Je označen za viníka veškeré špatné nálady ve třídě. Něco je tady špatně a je to právě tohle dítě. Nepatří sem. Rodiči, uznej, že tvoje dítě je špatné a předělej ho nebo ho tady nechceme.
Při slovním spojení „tahle učitelka naučí, i když nechceš“, se mi dělá špatně. Při slově asistent se mi dělá špatně. Vyhořelá učitelka není schopná stanovit adekvátní normu. Není schopná ani pochopit, natož přijmout fakt, že každý si může dojít ke správnému výsledku svojí cestou a ne jen nanormovaným předpisem na postup. Každý má nadání a zájem v jiné oblasti a odlišnost není chyba. Taková učitelka není průvodce, ale dráb. A asistentka není ku pomoci dětem, ale jen prodloužená ruka drába. Tohle je špatně. Proč se zkouší vyjmenovaná slova podle pořadí, místo toho, jestli je dítě umí správně použít v textu? Proč zkoušet nabiflované násobky čísel, místo pochopení logiky násobení? Proč musí být i čárka nad písmenem normovaně dlouhá?
Tady se pokládají základy toho, proč jsou děti (pozdější dospělí) vynervovaní, labilní, neurotičtí, zkrátka uzlíčky nervů. Je to přístup učitele, mentora a vzoru, který děti formuje v tom necitlivějším a nejzranitelnějším věku. Když si dítě nepoloží zdravé základy, ale někdo mu systematicky rozkopává jeho myšlení, tak není na čem stavět. A už se to nikdy neopraví. Dlouho jsem nechápala rozdíl mezi učitelem a učitelem - průvodcem. Ale modelové situace mě to naučily.
Učitel je definován dvěma jednoduchými body:
- Učitel má vždycky pravdu.
- Pokud tomu tak není, platí pravidlo číslo 1.
Učitel - průvodce je definován asi nějak takhle:
Mentor, který je ochotný k diskuzi, má zájem pochopit důvod odlišného názoru.
