Článek
Před časem jsem psala článek Jak jsme s dítětem po ošetření u zubaře skončili na pohotovosti - Médium.cz a doufala jsem, že takovou hrůzu už víckrát nezažiju. Člověk míní, zubařka mění - tentokrát jsem na pohotovosti se zubem plným hnisu skončila já. Nebyl to ten samý zubař, ale ošetření proběhlo evidentně se stejnou „péčí“. Nebo to bylo schválně…?
Ať na mě na místě uhodí blesk, jestli je cokoli v tomto článku lež. Tohle se skutečně stalo.
Hurá, už za týden?
Jednoho dne jsem špatně kousla na zub a začal mě pobolívat. Chvíli jsem zkoušela čekat, jestli se to neuklidní, ale bohužel ne, bolest se jemně stupňovala. Zavolala jsem tedy svému zubaři. Bohužel, před pár měsíci odešel do důchodu. Nicméně je zde ještě jedna zubařka. Termíny má plné až do léta. Ale tak když mě to teda bolí, tak za týden by se místo našlo. Radovala jsem se poněkud předčasně.
Dorazila jsem ve smluvený termín. Nechci poslouchat za dveřmi, ale prostě do čekárny byly z ordinace slyšet hlasy. Paní doktorka evidentně v dobré náladě, rozpravovala zřejmě s nějakou známou. „Hele a dobrý, nebolí tě to? Jako je to docela velký zásah, kdyby tě to přes víkend bolelo, máš léky? A nechce napsat tohle, to je výborný? Ne, opravdu ještě máš? Tak pozdravuj Ráďu!“ Ok, tak tady vládne dobrá nálada, snad to bude tedy v pohodě i u mě, ač jsem zubařku nikdy předtím neviděla. Nevím zkrátka, ke komu jdu. Slyším hlas sestry: „Tak dneska tě poprosím celkově o 4500,- Kč.“ - „Ne, ne, dneska je to přece na pojišťovnu! Nic neplať!“
V čekárně očima projíždím nový ceník a lehce se mi protáčejí panenky. Nejmenší plomba za 2000,-, a to nejsem na soukromé klinice, ale u zubařky co dělá na pojišťovnu. Letmo přepočítávám v peněžence svým 2500,- v hotovosti a modlím se, jestli to alespoň pro dnešek bude stačit.
Brána do pekel - chování jak v koncentračním táboře
Když usedám na křeslo, netuším ještě nic zlého. Ukazuji na svůj bolavý zub pod plombou. A dodávám, že mě bolí i dáseň při zatlačení a že už to takto je asi 14 dní. Doktorka vyhledá 3 roky starý rentgen, ale pak se přece jen rozhodne udělat nový. Bohužel, vzhledem k mému zvýšenému dávivému reflexu jsem se zakuckala ve chvíli, kdy jsem měla rentgenovou sondu vzadu na patře. Ač jsem se hned omlouvala za svůj reflex, doktorka to zřejmě vzala jako urážku a zařadila mě mezi neošetřitelné. A podle toho se ke mě dál i chovala. Vztekle odfoukla a začala mlátit věcmi a prudce kroutit s rentgenem. Za naprostého ticha dlouze sledovala rentgenový snímek.
„No, tady ten zahnutý kořen… takže to je na vyndání kanálků. To bude trvat dlouho, to není jednoduché ošetření.“
„A co teda tomu zubu je, co se bude dělat?“
„No co, asi je mrtvej. Jste tam měla plombu u nervu.“
„A dá se ještě něco dělat, nebo ne? Pan doktor mi tam před 2 lety dal léčivou vložku a zkoušel, jestli by ho zachránil. Šlo by…“, větu jsem nedořekla.
„Chcete čekat? No tak jo, tak si počkejte. Třeba vás to přestane bolet. Tak jděte, dneska hotovo!“
„No počkejte, mě to bolí. Proto tu jsem. Vy mi s tím nic neuděláte?“
„No tak jo! Tak já vám tu tu léčivou vložku dám, když ji tak chcete! Tak sednout, otevřte pusu!“ doslova vyštěkla. Popadla vrtačku a začala vrtat. Podle všeho tu plombu. Dvakrát jsem si vyplachovala ústa a dvakrát jí říkala, že mě to nebolí. A že by to asi bolet mělo, když by byl zub živý, jestli už vrtá do něj. „Nerušte mě při práci!“ a strčila mi vatu do pusy. „Počkejte, co mi to děláte? Je tu zub mrtvý, nebo živý?“
„Chtěla jste léčivou vložku, tak ji máte mít!“
„Já nic nechtěla, já se na ni jen zeptala. Tak vy jste doktorka, tak snad nebudete dělat nějakou blbost, ne?“
„Ticho! Míchej!“ zařvala na sestru. A nedbale mi nacpala cosi bílého do zubu. Pak vztek praštila s věcmi, utrousila něco ve smyslu „A máte tam tu léčivou vložku, co jste tak strašně chtěla! A počkáme, co se stane! Objednejte se u sestry!“ A utekla z ordinace pryč.
Sestra byla svědkem všeho, usedla za stůl a v klidu začala hledat termín. V šoku jsem se ptala sestry, co to bylo? Co mi teda zubařka udělala a co se bude dít dál. „No co by vám dělala, dala vám tam tu léčivou vložku, na které jste trvala. No a teď počkáme a uvidíme. Stejně skončíte na endu.“ A nabídla mi první termín za 19 dní. „No, to nevyřešíme za jednu návštěvu, to vám dám ještě další termín za další měsíc.“ Ještě chvíli jsme se s ní dohadovala, že tohle chování se mi teda vůbec nelíbí a že u předešlého doktora nebyl problém se na cokoli zeptat, poradit, vysvětlit. A že tedy nechápu, čím se doktorka tak naštvala a urazila. A že nemůžu ani zkousnout, bolí to a to bílé cosi je vysoko. Čekala jsem, že ještě přijde lékařka do ordinace, ale už se nevrátila. Sestra na mě ještě chvíli ječela, než mě vyprovodila z ordinace. V čekárně čekal další pacient, který musel všechno slyšet a viděl mě v šoku vycházet z ordinace.
Díky bohu za zubní pohotovost, jinak mám sepsi v dásni
Nemohla jsem na zub kousnout. Hmota byla strašně vysoká. Večer jsem ji alespoň oškrábala nehtem, ale nepomohlo to. Zub bolel už trvale, cítila jsem strašný tlak. Druhý den to nebylo lepší, ale právě naopak. Na dotyk už mě nebolela jen dáseň, ale tvář až u nosu. Cítila jsem teplo a tlak po celé tváři až k oku. Na dásni se objevil bolestivý váček. Bylo mi jasné, že tohle je špatně a vyrazila jsem na zubní pohotovost.
„Byla jsem včera u zubařky…“ zahájila jsem první větou na pohotovosti. Po shlédnutí rentgenu doktor velmi přesně věděl, o co jde s co dělat. „Máte tam zánět. Jestli nechcete zub vytrhnout, tak se musí vyvrtat díra a vypustit a vyčistit hnis, který se uvnitř zubu hromadí. Kdo vám to ošetřoval a kde?“ Jemu jsem jméno i působiště zubařky řekla. Když to zveřejním zde, tak to bude bráno jako pomluva a urážka na cti. Říkejme ji proto „zubařka, u které jsem byla poprvé a naposledy“.
„To je hrůza. Budete si ale muset sehnat zubaře, aby vám to nejpozději do týdne začal léčit. Nechám zub otevřený, ať se tam hnis nehromadí.“
Pocítila jsem ohromnou úlevu. Sem tam ze zubu vyteče něco hnusné chuti a já se málem tetelím blahem. Zánět v dásni je aktivní, ale hnis odtéká. Teď hledám zubaře, který se mě do týdne ujme. Sehnat duhového jednorožce je proti tomu brnkačka.
Ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví…
Myslím, že zubařka si na mě vylila svoji zlost, zřejmě trpí nějakou psychickou poruchou. A teď čeká, kdy ji s prosíkem přilezu k nohám a budu škemrat o ošetření? Nebo je skutečně tak neschopná? Nemyslím si.
Zubařce už jsem napsala recenzi. Jenže ouha… můj komentář neprošel kontrolou a to jsem nebyla sprostá, jen upřímná. Ráda bych na zubařku podala podnět, jenže jediný svědek je sestra, která je na její straně. Takže všechno ok, nic se nestalo. Snad na ní nenarazíte taky.
Někteří zubaři ničí zuby schválně, čest těm poctivým!
A ano, opravdu to někteří zubaři musejí dělat schválně. Ono totiž když se zničí zuby, tak pak člověk platí jak mourovatý. Čištění kanálků za tisíce, korunka za tisíce, další korunky, převrtat dobré, ale staré amalgámy za drahé a málo výdržné bílé… Jsou lidé, kterým zubaři zničili zuby a stálo je to desítky tisíc, ne-li statisíce. To už není služba pro lidi, to už je normální bussiness. Hnusný bussiness.
