Článek
Zlaté pozlátko v podobě moderní budovy a moderního vybavení nic nezmůže s tím, když jsou ve škole na sebe učitelé jak psi. Se stejnou náladou potom přistupují k dětem.
Samozřejmě si každý nemůže rozumět se všemi. Ale u pedagogů, zvláště těch na prvním stupni ZŠ, by se dalo předpokládat, že se dovedou nad svá ega povznést. Ale bohužel, jsou to pořád jenom lidi a je otázkou, jestli takoví lidé mají učit ty nejmenší.
Přežít kolektiv učitelů
Jedna učitelka je stará a tudíž zkušená, nikdo si proto nesmí dovolit jí cokoli říct, nedej bože vytknout. A to ani z řad nadřízených. Další učitelka je mladá, ještě studující, nezkušená, ale už povahou se na povolání učitelky nehodí. Další učitelka přišla ze staré známosti a ještě tam dohodila svoji dceru. Pak následují asistentky pedagogů, které se o děti vůbec nezajímají, ale dopolední pracovní doba je pro ně tak lákavá, že to s těmi spratky nějak vydrží. Další je jak saň, křičí po všem, co se pohne. Ne, není to nadsázka, je to krutá každodenní realita.
Na škole se stále protáčí noví a noví učitelé i vychovatelé v družině. Důvod? Kdo nemá na téhle škole známou z učitelského sboru, nebo není povaha ála kat Mydlář, tak v tom kolektivu prostě nevydrží. Už si o té hrůzné atmosféře nepovídají jen vrabci na střechách, ale také rodiče mezi sebou. A když se člověk zeptá na názor rodiče dítěte z vyšších ročníků, snad všichni odpovídají: „Na tuhle školu ho nedávej, kdyby to šlo, tak už jsme odsud pryč.“
Kdo uteče, ten vyhraje
Každý, kdo má možnost dát dítě jinam, ho dá pryč. Pak jsou tací, kteří jsou odhodlaní vydržet do určitého věku dětí, obvykle do doby, než bude ratolest schopná samostatné jízdy MHD a dokáže se dopravit do jiné školy. A pak jsou tací rodiče, kterým je to jedno, nebo požívají nějaká privilegia od kantorů. Staré dobré známosti prostě fungují. A když už je nejhůř, tak peníze také dovedou dělat přátele.
Je velmi smutný pohled na školu, do které nikdo nechce chodit. A když už náhodou chce, tak je to jen kvůli blízkosti bydliště a nebo má štěstí na učitelku, která má rozum. A ta si to u vedení potom taky náležitě „užívá“, protože kdo nekope s námi, kope proti nám. Buď učitel „drží hubu a krok“ s vedením školy a nebo si může jít o dům dál. Jakákoli iniciativa či samostatný úsudek se potírá.
Škola života
Učitelé, které netmelí kolektiv dětí, za úspěchy v reprezentaci školy jsou spíš posměšky a závist než trocha uznání… tam to není dobré. Chceš uvolnit někoho na školní soutěž? No tak to počkej na poradě. Tvůj předmět může klidně odpadnout, já budu učit, co chci já. Ty chceš děti zapojit do nějakého projektu? Tak si to zařiď, mě to nezajímá. Co já bych ty blbý haranty něco učila, když za to dostanu jen pár drobných…
To nejsou jen klasické drobné neshody, které jsou na pracovišti běžné. Celková atmosféra je tak nepřátelská a ubíjí jakoukoli snahu o cokoli. Odkroutit si svoje s pocitem, že jsem středobod světa a zmizet. „Normální“ nadšení učitelé už nemají šanci cokoli pro děti s radostí připravovat. Ale nevadí, veškeré školní přehlídky a jarmarky dostanou povinně na triko a straší tam do 19 hod do večera ve své volnu. A běda učitelce, která na školním jarmarku vybere nejmenší částku. Ta se málo snažila, ta nám dělá ostudu. Rodiče si obrátí kapsy na ruby a ty to zařídíš, běda jak ne.
Jan Amos Komenský by musel rotovat v hrobě, kdyby tohle viděl.
