Článek
Vzali se před několika lety a jejich vztah se zdál být idylický. Někteří naši společní známí tvrdili, že byl idylický až moc. Žádné hádky, žádné usmiřování, žádné velké vzrůšo. O děti se snažili, ale nezadařilo se, takže žili jen pro sebe, což se některým může zdát jako romantika, některým zase možná jako nuda. Jarka byla spokojená, nikdy si na nic příliš nestěžovala. Nebyla nijak náročná, spíše taková typická domácí hospodyňka. Neměla ráda hlučné lidi a nerada chodila do společnosti, kde se moc pilo. Nedalo by se ale ani říct, že to byla nějaká zakřiknutá puťka. Nikdy jsem ji sice neslyšela křičet, ale když se jí něco nepozdávalo, uměla dotyčného probodnout ledovým pohledem tak, že z toho skutečně zamrazilo.
Nevím, jestli mají zásadoví lidé lehčí nebo těžší život. Jarka ráda žila v zaběhnutých kolejích, změny se jí moc nelíbily, muselo se jet podle jejího jízdního řádu. Pokud měla na věc svůj názor, pak jí ho nikdo nevymluvil. Některým kamarádkám se zdála být trochu moc upjatá, na druhou stranu, co slíbila, to splnila, nikdy nezalhala, nikdy nikoho nepomlouvala. Říká se, že upřímnost se cení, a Jarka uměla být velice upřímná. Když k ní třeba na návštěvu někdo přinesl domácí buchtu s menším nedostatkem, pak zcela bez obalu, zato však lítostivě (ta lítost byla také upřímná) dokázala nahlas prohlásit, že „ta buchta se opravdu nepovedla a to se ani buchtou nazvat nedá. Chuťově je taky taková nijaká, ale příště to bude určitě lepší,“ snažila se aspoň zachovávat optimismus a doplnila ho několika dobře míněnými radami, co dělat, aby upečené těsto po vytažení z trouby nesplasko.
S manželem žili několik let, občas si někam vyjeli na kole nebo si vyšli do lesa na houby, což patřilo k těm akčnějším zážitkům. Jindřich si jednou, maximálně dvakrát do měsíce zašel na jedno pivo do hospody se sousedem, ale před setměním býval vždycky doma. Párkrát se mu podařilo zdržet se trochu déle, ale to už ho pak Jarka doma mrazila pohledem. Ona sama nikam moc nechodila, kamarádky si zvala domů, většinou když měl Jindřich o víkendu někde nějaký melouch. Byla skvělá hostitelka a dokonalá kuchařka, doma měla neustále naklizeno, všechno vyleštěné, vyprané, naškrobené (škrobí dnes vůbec ještě někdo?). Proto jsem ji raději nikdy nezvala k sobě domů, to by se asi zhrozila. Ne že bych byla tolik nepořádná, ale posedlá čistotou taky nejsem.
Nevím, jak moc byl Jindřich s životem v úhledné domácnosti spokojený. Rozhodně to nevypadalo, že by si chtěl na něco stěžovat. Pak jednou dostal pozvání na třídní sraz ze střední školy po dvaceti letech. Nejprve k Jarčině spokojenosti prohlašoval, že tam určitě nepůjde, jenomže mu začali volat a psát někteří bývalí spolužáci a přesvědčovat ho, že určitě musí přijít. Jarce se to samozřejmě nelíbilo. Věděla, že Jindřich v posledním ročníku chodil se svou spolužačkou ze třídy a rozešli se hlavně proto, že dotyčná tehdy začala studovat vysokou školu na opačné straně republiky a vztah na dálku nevyšel. Jenomže co když po letech zase přeskočí ta pověstná jiskra?
Pár dní před plánovanou akcí bylo doma trochu dusno, jako by Jarka předvídala, že se něco stane. Než Jindřich ten večer odešel, čestně prohlašoval, že se do půlnoci vrátí. Dělala jsem si z toho legraci a v duchu mu dala novou přezdívku - Popelka. Nicméně milý Jindřich čestné slovo nedodržel. Dle Jarčiných slov se vrátil přesně ve 3:48 ráno (nebo tak nějak, každopádně to věděla na minutu přesně). Zásadová Jarka mu to dozajista jak se patří všechno vytmavila. Já měla zato, že u nich vše poběží zase dál v zaběhnutých kolejích, ale Jindřich byl najednou jako vyměněný. Začal prý odmlouvat, byl najednou neustále nabručený, vystrkoval růžky a Jarka měla hned jasno. Podle její teorie si Jindřich určitě zase něco začal se svou bývalou spolužačkou. Přesvědčovala jsem ji, že to tak není a že je zbytečně paranoidní, ale zase to byla ona, která z nás dvou měla pravdu, skoro ve všem.
Vyšlo najevo, že Jindřich si skutečně ten večer začal románek. Nikoliv však se svou spolužačkou, ale se slečnou, která v restauraci pracovala jako servírka a která byla o patnáct let mladší než on. Bylo to ale poblouznění, které nemělo dlouhého trvání a ze kterého Jindřich velice rychle vystřízlivěl. Rozvádět se samozřejmě nechtěl, takže všechno nakonec mohlo dopadnout dobře. To by ale nesměl mít za ženu Jarku. Podle ní v desateru manželského přikázání je na prvním místě - Miluj manželku svou a na druhém místě Nesesmilníš. Jakmile je jedno z toho porušeno, pak je s manželstvím konec. Viděla jsem, že Jindřich lituje, ale jakmile se Jarka jednou rozhodla, nikdo jí nic vymluvit nedokázal. Argumenty typu, že každý jednou chybuje a že odpouštět je lidské, na ni vůbec nezabíraly.
Jarka s Jindřichem se rozešli a každý si šel svou cestou. Nevím, jak bych se zachovala já, kdybych byla na jejím místě. Uměla bych dát svému protějšku druhou šanci? Někdo je schopný nevěru odpustit jednou, někdo ji dokáže odpouštět opakovaně a někdo ji nemíní tolerovat ani za nic na světě. Doufám, že se Jarce poštěstí najít někoho, kdo ji znovu nezklame.
