Článek
Přední odborník na stárnutí, profesor Pedro de Magalhaes z Birminghamské univerzity v nové studii publikované v časopise BioEssays přišel se zajímavou teorií, kterou nazval jako „úzké hrdlo dlouhověkosti“.
Tato hypotéza naznačuje, že během druhohor, kdy byli dinosauři po více než 100 milionů let v nadvládě nad savci, docházelo k trvalému tlaku na množení savců. To mohlo podstatně ovlivnit evoluci.
Mnozí z prvních savců v této době žili na spodním konci potravního řetězce. Pokud chtěli přežít, museli se po celých 100 milionů let rychle množit. Tento tlak zapříčinil, že byly selektovány jen ty druhy savců, které rychle dosáhly pohlavní dospělosti a stačily zplodit potomstvo dřív, než se staly dinosauří potravou. Takový evoluční tlak měl samozřejmě dopad na DNA savců, kteří tak dodnes mají zakódováno rychlé stárnutí.
Na první pohled je zřejmé, že většina savců stárne podstatně rychleji, než plazi, kteří jsou přímými potomky někdejších dinosaurů.
I když existují mezi savci výjimky, jako jsou lidé, sloni nebo velryby, dlouhověkosti některých plazů se stále nemohou vyrovnat.
Například želva Galapážská se prokazatelně může dožít nejméně 175 let. Tohoto věku se dožila želva Harriet, odchycená na Galapágách a žijící v zajetí v Austrálii. Může proto být pravděpodobné, že ve volné přírodě se tyto želvy dožívají i vyššího věku, odhaduje se až 200 let.
U plazů se často také objevují pozoruhodné možnosti regenerací poškozených tkání. Tato genetická informace však u krátce žijících savců byla prakticky zbytečná, proto pravděpodobně během milionů let prakticky zmizela. Zatímco někteří plazi mají schopnost regenerovat takovým způsobem, že jim dorůstají i ztracené části těla, mezi savci bychom obdobný způsob regenerace hledali marně.
I když se jedná o pouhou teorii, která bude jen těžko prokazatelná, mohla by naznačovat, že náš život ovlivnili dinosauři, kteří prakticky vymřeli před miliony let.
Zdroje: