Článek
Krátce po revoluci jsem si hledal novou práci a kvůli ní jsem musel nastoupit do desetitýdenního kurzu. A právě tam jsem se seznámil s člověkem – říkejme mu třeba Pavel.
Pavel byl o pár let starší než já, a tudíž měl za sebou životní útrapy, o kterých jsem tehdy neměl ani tušení. Po pár dnech se rozpovídal a začal mi o sobě vyprávět.
Za totality pracoval jako montér v nejmenované továrně, měl vlastní byt a manželku. Děti neměli. Protože byl šikovný, dostal od továrny nabídku, že by mohl odjet na rok do někdejší Sýrie na montáž. Taková nabídka se nedala odmítnout, protože výdělky na montážích bývaly nadprůměrné a navíc vyplácené ve valutách. Pro socialistického člověka to znamenalo možnost nakoupit zboží, které bylo ostatním lidem v našem státě nedostupné.
Pavel se tedy s manželkou domluvil, podepsal smlouvu a po pár týdnech odcestoval. Během roku se domů dostal asi třikrát, výplata mu chodila na účet ve spořitelně a k tomu dostával tzv. diety, které mu byly vyplaceny na místě, aby měl v Sýrii za co žít.
Byl skromný, proto dokázal z diet hodně ušetřit. S manželkou si pravidelně psali a když to bylo možné, tak i telefonovali. Jenže když se blížil konec jeho pracovního pobytu, dopisy od manželky chodily méně často, tu a tam se jí nebylo možné dovolat, a Pavel začal mít podezření, že vše není úplně v pořádku.
Po dlouhé cestě se těšil domů, ale když odemkl dveře bytu, čekalo ho nepříjemné překvapení. Část nábytku a zařízení bytu chyběla, více méně zůstaly jen postel a jeho osobní věci, a na stole dopis na rozloučenou. Po pár týdnech přišel další dopis se žádostí o rozvod. Pochopil, že ho žena po celý rok podváděla a nadobro opustila.
Znovu byt zařídil a žil sám. Po nějaké době jej ale kamarádi z práce začali přesvědčovat, že takový život není k ničemu a že v továrně nastoupila nová účetní, které se Pavel líbí a že je seznámí. Pár dní vydržel odmítat, ale nakonec svolil. Mladá žena se mu líbila, začali se scházet, po čase se k němu nastěhovala a do roka byla svatba.
Několik měsíců to bylo manželství jako z románu, ale pak Pavel dostal opět nabídku na montáž v Sýrii. Po zkušenostech nejprve odmítal, ale manželka ho přesvědčila, že není stejná jako bývalá a že na něho rok ve vší počestnosti počká. Nechal se tedy zlomit, nabídku přijal a na rok odjel. Stalo se však neuvěřitelné a situace se opakovala. Po roce doma našel holý byt a žádost o rozvod.
Pavel se tehdy rozhodl, že už chybu opakovat nebude, ženám přestal věřit a rozhodl se, že už zůstane sám. Když jsem se s ním seznámil, stále se držel svého pravidla a tvrdil, že do svého bytu pozve ženu maximálně na jednu noc, a raději ani to ne.
Továrna, ve které předtím pracoval, kvůli restituci zkrachovala, a tak si hledal novou práci, což nás svedlo dohromady. Pavel mi vyprávěl, že má velký byt 4+1, a tak dva pokoje pronajal, čímž hodně ušetřil, protože nájemníci mu zaplatí tolik, že pokryje nájem a ještě mu zbyde něco málo na živobytí. Chvíli jsem mu i záviděl, jak si to uměl zařídit.
Jenže čím déle jsme se znali, tím více se mi svěřoval. Postupně z něho vylezlo, že první nájemník je nezaměstnaný a nájem mu dluží už několik měsíců. Druhý nájemník je neúspěšný podnikatel a nájem platí jen tu a tam a vlastně mu také dluží. A protože oba nemají peníze, Pavel plní ledničku, kterou oba vyjídají. Kroutil jsem nad tím nevěřícně hlavou a přesvědčoval ho, aby je oba vyhodil. I když se mnou souhlasil, byl to takový dobrák, že to nedokázal udělat.
Jednoho dne Pavel přišel zcela zlomený. Trvalo docela dlouho, než se přiznal, co ho tolik trápí. Přišel mu účet za pevnou telefonní linku. Pan podnikatel, který u něho bydlel v podnájmu, dokázal za měsíc provolat do zahraničí 75 000 korun! Psal se rok 1993 a průměrná výplata činila něco kolem 3 500 Kč.
Vlastně ani nevím, jak vše dopadlo, protože jsme dokončili kurz a já už Pavla nikdy neviděl. Byl to dobrák, který by na sobě doslova nechal dříví štípat. Já si ale říkám, že někteří lidé se asi nikdy nezmění. Jak říkala babička: „Každý je strůjcem svého osudu a každý má takový život, jaký si zaslouží.“
