Článek
Tehdy mi ještě nebylo ani 25 let a pracoval jsem u nově vzniklé Městské policie v Praze. Do našeho obvodu spadala někdejší „záchytka“ v Apolinářské ulici a během nočních služeb tam vždy jeden ze strážníků vypomáhal jako ostraha.
Služby to byly – no co si budeme povídat – zkrátka sázka do loterie. Někdy byl celou noc klid, a tak mohl člověk podřimovat v křesle, jindy se dveře netrhly a sanitky i policisté nám vozili jednoho opilce za druhým.
Někteří se sotva drželi na nohou, tak je personál vysvlékl a rovnou putovali do postele. Jiní, posílení alkoholem, měli naopak tolik energie, že vyváděli, chtěli pokračovat v bujarém večírku, nebo se chtěli prát.
Mou prací pak bylo udržet pořádek a případné výtržníky zpacifikovat – ať už slovně, nebo fyzicky. Naštěstí většinou stačila přítomnost uniformy. Nakonec bylo krátce po revoluci a tehdy ještě většina lidí po zkušenostech s někdejší veřejnou bezpečností měla z uniformy patřičný respekt.
Příběh první: Hokejista
Tehdejší noc byla poměrně klidná. Ještě jsem netušil, jaký mě čeká trapas a ponížení.
Před půlnocí přivezli jen jednoho bezdomovce a ten nedělal problémy. Možná byl rád, že se po dlouhé době vyspí v posteli.
Tak jsme si v ordinaci povídali se zdravotní sestrou a někdy po půlnoci jsem se přesunul do křesla v místnosti pro personál. Přiznám se – usnul jsem.
Kolem třetí hodiny mě ale probudil hluk. Z ordinace jsem slyšel, jak sestra někomu vyhrožuje: „Jestli se neuklidníte a nebudete spolupracovat, zavoláme na vás policajta a ten vás srovná!“
To mě rychle probralo. Vyskočil jsem, přes uniformu si navlékl bílý plášť a vřítil se do ordinace. Tam jsem se zarazil. Uprostřed místnosti stál dvoumetrový chlap, pusu od ucha k uchu, a zrovna vysvětloval, že by se s tím policajtem rád popasoval. Dlaně jako lopaty, rameny se sotva vešel do dveří.
Představa, že bych se měl s takovým obrem fyzicky změřit, mě vyděsila. Snažil jsem se navenek zachovat důstojnost a vážnost, ale uvnitř se mi dušička klepala. Když mi sestra oznámila, že „pan hokejista“ dělá problémy a měl bych ho umravnit, málem se mi podlomila kolena. V hlavě jsem si přehrával všechny chvaty a hmaty, ale kupodivu jsem nemohl přijít na žádný, který by končil mým vítězstvím.
Chlapák, kterému jsem sahal sotva po prsa, si mě zrakem přeměřil, všiml si uniformy pod pláštěm a rozesmál se: „Tohle je ten policajt, co jste na mě zavolali? To má být pro mě soupeř? Tak to se na to můžu…“ Začal se se smíchem vysvlékat a šel spát.
Příběh druhý: Doktorka práv
Nestávalo se často, že bych musel asistovat u příjmu podnapilých žen. Jednou nám ale přivezli dámu, která hystericky nadávala už od vchodu, byla agresivní, křičela na lékaře, napadala sestru. Byl jsem přizván do ordinace, abych zajistil pořádek.
Dáma se v mé přítomnosti kupodivu trochu zklidnila a nějakou dobu i spolupracovala. Už jsem byl na odchodu, když ale byla vyzvána, aby se převlékla do erárního mundúru, vyvstal problém.
Dostali jsme přednášku ze zákona o nepřípustnosti přítomnosti mužů, když se má vysvlékat. Já už byl na odchodu, sestra jí zrovna vysvětlovala, že v přítomnosti lékaře se může bez obav převléknout. Dáma ale dostala další hysterický záchvat, tak jsem se vrátil.
Podívala se na mě, opět se uklidnila a následovala další právní přednáška. Sestřička, zákonů neznalá, prohlásila: „Jestli se nepřevlékne sama, pomůže jí pan strážník!“
Stalo se něco, co jsem nečekal. Dáma se postavila doprostřed ordinace a řekla: „Tak začněte.“ Podíval jsem se na sestřičku i lékaře – jen mlčky přikývli. No tak jsem jí rozepnul košili, sundal sukni, a přitom poslouchal její další právní výlevy o tom, že tohle bude mít dohru. Zároveň mi ale ochotně pomáhala, jako by se jí to líbilo.
Když stála jen ve spodním prádle, podívala se na mě a zeptala se: „Není vám trapně?“
Nevím proč, ale odpověděl jsem: „Nebojte, nejste ani první, ani poslední žena, kterou jsem vysvlékl a viděl nahou.“ Pokrčila rameny, otočila se zády a já jí rozepnul podprsenku.
Do rána jsem přemýšlel, jestli to s tou právní dohrou myslela vážně. Když ji ale ráno propouštěli a zahlédla mě, zrudla a omluvila se za ten trapas.
Příběh třetí: Zpacifikovaný pacient
Co si budeme vykládat. I policajt je jen člověk. A tak se stalo, že se kolegovi narodilo dítě – a šli jsme to s ním patřičně oslavit.
Bylo veselo, čas utíkal, padalo jedno pivo za druhým. Hodně po půlnoci číšník spočítal účty, zaplatili jsme a vyrazili domů. Jenže nočními spoji se nám nechtělo, na taxík nezbylo a metro mělo začít jezdit až za dvě hodiny.
Tak jsme tak s kamarádem táhli noční Prahou a on dostal nápad: „Zastavíme se na záchytce za sestřičkou, poprosíme ji o kafe a pokecáme!“
Nebylo to daleko, a za deset minut už jsme klepali na dveře. Sestřička nám otevřela, rozesmála se a povídá: „Vy teda vypadáte!“
„Alenko, prosím, uvaříš nám kafe?“
„Tak pojďte, vy výtečníci,“ řekla a posadila nás do ordinace. Odběhla vařit kávu a my se dívali na monitory do místností s pacienty.
Jeden tam chodil jako duch, od postele ke dveřím a zpět. Nakonec zaklepal. Nevím, co mě to napadlo, ale otevřel jsem mu a ptám se, co potřebuje. „Prosím vás, nemohli byste mě už pustit? Já musím do práce!“ Bylo mi ho líto, tak mu říkám: Tak si tady dýchněte do téhle mašinky, a když budete mít méně než 0,9 promile, zeptám se sestry, jestli by pro vás něco nemohla udělat.“
Podal jsem mu tester a on foukl. Na displeji naskočilo 1,2 promile. Omluvil jsem se mu, že si bohužel musí ještě chvíli pospat. Jenže v tu chvíli vešla sestřička a málem se sesypala smíchy.
„Tak ty mi tady pacifikuješ pacienty? Tak si schválně taky dýchni!“ Foukl jsem. Výsledek: 1,8 promile. Alena se smála: „Tak ty mi tady pacifikuješ opilce?“
Pak jsme si povídali až do rána, než začalo jezdit metro. Ne každý opilec musí nutně skončit na záchytce. Někdo snáší alkohol lépe, jiný hůře. Někdo si dá dvě piva a řádí jako čert, jiný po bujaré oslavě nedělá problémy, vyspí se z toho a ráno ho jen bolí hlava.
Ne, nejsem opilec – ale naštěstí patřím do té druhé kategorie.
Příběhů ze záchytky jsem zažil hodně. Ne všechny jsou ale publikovatelné. Bohužel těch veselých je méně. Ale naučil jsem se tam jednu důležitou věc: Čas od času je potřeba něco oslavit, ale každý by měl znát svou míru.
Když jsem ráno viděl, jak vypadali opilci při propuštění, myslím, že účet za nocleh na záchytce bylo to nejmenší, co je trápilo.
