Článek
Je tomu už 15 let, co jsme se s manželkou rozhodli splnit si svůj dlouholetý sen a odstěhovat se z Prahy na venkov. Hektický život ve městě nás unavoval, v bytě si člověk moc zábavy neužije, na balkoně se dá vypěstovat jen pár rajčat, a také děti budou mít na venkově větší vyžití než ve velkoměstě.
Začali jsme tedy procházet nabídky realitních kanceláří a hledat dům se zahradou, který by byl pokud možno poblíž Prahy, abychom nemuseli měnit zaměstnání. Po půl roce jsme narazili na dům, který nám padl do oka. Skvělá dostupnost, školka v obci, škola ve vedlejší vesnici, za domem les, před domem výběh s koňmi – zkrátka vysněný ráj.
Začali jsme proto vyřizovat hypotéku a hledat kupce na byt. Celá věc však měla drobný háček. Potřebovali jsme kupce, který by byl ochoten dát nám čas na vyřízení nezbytných formalit, zaplacení domu a přestěhování.
I když se to zdá neuvěřitelné, hned druhý zájemce s našimi podmínkami souhlasil, protože byt kupoval jako investici s tím, že jej možná později přenechá dětem. Hypotéku jsme měli v podstatě předschválenou, a tak nic nebránilo tomu, abychom spustili operaci „Kulový blesk“. Vše ale málem zhatil můj telefon.
Zbýval týden do Vánoc a nám se rozbila televize. Jenže Vánoce bez pohádek jsou pro mě nepředstavitelné, natož pro děti. Bohužel na účtu po předvánočních nákupech moc peněz nezbývalo. Rozhodně ne tolik, abychom mohli koupit novou televizi a nemuseli několik dalších dní živořit. Do oka mi padla možnost koupit televizi na splátky s podmínkou, že když ji doplatím do tří měsíců, nebudu platit žádný úrok. Věděl jsem, že mi po Novém roce na účet přijdou peníze, ze kterých televizi snadno doplatím hned v první splátce, tudíž nepřeplatím ani korunu navíc, a tak nebylo co řešit. Vyrazil jsem do obchodu a za chvíli už jsem si lámal hlavu nad tím, jak dostat ohromnou krabici s novou televizí do auta. Protože však vím, že zapomínám, do telefonu jsem si nastavil upomínku, kdy musím splátku zaslat.
Během Vánoc jsme si na nové velké televizi užívali pohádky a filmy, ovšem můj telefon se začal chovat poněkud divně. Ztrácel signál a známí volali mé ženě, že se mi nemohou dovolat. Po Novém roce jsem jej proto zanesl do servisu a ze šuplíku vytáhl svůj starý telefon.
Asi týden nato, v sobotu večer, sedíme s manželkou u televize a pochvalujeme si, jak má skvělý obraz. A v té chvíli jsem si vzpomněl! Splátka! Měl jsem ji odeslat včera, jenže připomínka možná pípala v telefonu někde v regále v servisu. Okamžitě jsem běžel k počítači, přihlásil se do banky a zadal platební příkaz.
Následující týden jsme s manželkou vyrazili do banky, abychom podepsali poslední lejstra o schválené hypotéce, a těšili se, jak doplatíme dům a budeme se stěhovat. Jenže už ve dveřích kanceláře nás zarazil odměřený pozdrav pracovnice banky, která nám následně sdělila, že hypotéka nemohla být schválena, protože jsme byli vyhodnoceni jako nespolehliví a neplatíme své závazky včas. Nechápal jsem.
Bylo mi vysvětleno, že v systému jim vyskočilo, že jsem zaplatil splátku půjčky o den později, a to stačilo k zamítnutí hypotéky. V té chvíli mi během vteřiny proběhly hlavou všechny katastrofické představy. Nový majitel našeho starého bytu nám sice dal k dobru několik týdnů na vystěhování, ale co bude potom? Žena s dětmi půjde k mamince, se mnou se rozvede a já půjdu pod most.
Vyděšený jsem začal vysvětlovat, jak k tomu došlo, a pracovnice banky začala prohlížet historii pohybu na mém účtu: „Ano, tady vidím, že jste měl na účtu dostatek peněz, abyste mohl splátku uhradit. Proč jste to tedy neudělal?“ Začal jsem vyprávět, jak se mi rozbil telefon, ve kterém jsem měl upomínku, a tak jsem vytěsnil z hlavy datum splátky, i jak se následně telefon porouchal a skončil v servisu.
Bankovní úřednice pokývala hlavou a sdělila mi, že jediná možnost, jak rozhodnutí zvrátit, je napsat omluvný dopis, ve kterém vše vysvětlím a doložím dokladem ze servisu.
Následující den jsem utíkal do banky s dopisem i fakturou ze servisu, vše odevzdal a bylo mi sděleno, že teď mohu jen čekat. I když vše trvalo jen necelý týden, přišlo mi to jako rok. Měl jsem chuť novou televizi vyhodit oknem. Manželka na mne koukala jako na vraha, večeři jsem ani nezahlédl a v noci jsem mohl na sedačce v obýváku přemýšlet o své hlouposti. Do ložnice vstup zakázán.
Po necelém týdnu nám zavolali, že se máme dostavit do banky. Připadal jsem si, jako když jdu k soudu, kde si mám vyslechnout, jestli dostanu trest smrti, nebo jen doživotí. A při pohledu na manželku mi to připadalo, že vykonavatelem bude ona.
Když se otevřely dveře a vítala nás bankovní úřednice, z jejího veselého pozdravu bylo patrné, že vše pravděpodobně dopadlo dobře. Nenechala nás trpět a hned hlásila, že komise vše zvážila a hypotéka je skutečně schválena – už stačí jen náš podpis.
Manželka se na mne sice mračila ještě několik dní, ale během stěhování do nového domu mi odpustila.
Novou televizi se nám podařilo při stěhování rozbít. A ten telefon? Ten mám vystavený ve své pracovně jako upomínku toho, že se nevyplatí spoléhat na nové technologie. Důležité věci si od té doby zapisuji do kapesního kalendáře a pro jistotu magnetem přichytávám i na ledničku.
