Článek
Na vojně bylo vlastně absurdní úplně všechno. Dobře si vzpomínám, jaké to bylo dostat povolávací rozkaz, na kterém bylo uvedeno datum a útvar, do kterého mám nastoupit. Dobře jsem si uvědomoval, že toto datum znamená konec mého bezstarostného života. V den nástupu se nádraží po celé republice plnila odvedenci, všude byly vojenské hlídky, které dohlížely na pořádek.
Tehdejší režim to měl dobře promyšlené. Na vojnu se nastupovalo každý rok na počátku jara a podzimu v jediný den. Ten den byly zavřené všechny nádražní restaurace a bufety, protože se zcela dobře předpokládalo, že většina odvedenců by mohla rozlučku se svobodou řádně zapít.
Přesto se našla spousta mládenců, kteří se alkoholem vybavili už z domova, a tak dvakrát do roka byly vlaky plné sotva dospělých a řádně opilých mladíků, kteří si vzájemně dodávali odvahu pro přežití následujících měsíců.
Všude znělo tajemné číslo 730. Tolik dní odloučení od rodiny a přátel všechny čekalo.
A tak jsem se i já jednoho dne u vlaku rozloučil se svou láskou, dal jí poslední políbení a vyrazil na druhý konec republiky.
Ve vlaku jsem brzy našel další kluky, kteří měli namířeno do stejného vojenského útvaru. Zapíjeli jsme smutek a rozhořčení a plánovali, jak se ještě na konečné zastavíme v hospodě, dřív než nás na dva roky zavřou v kasárnách. To jsme ale netušili, že na nádraží jsme očekáváni a hlídky nás naženou rovnou do autobusů, které nás vyloží v kasárnách.
Zkrátka, režim to měl naplánované luxusně a šli jsme jako prasata na porážku.
V kasárnách jsme jako první věc všichni nafasovali papírový pytel a provázek. Všichni se museli vysvléknout do naha, sundat řetízky, prstýnky, hodinky a dát vše do pytle. Pytel zavázat, napsat adresu. Povoleno bylo jen nechat si základní hygienické potřeby. Pytel byl pak odeslán domů rodině. Následně jsme nafasovali zelené vojenské trenýrky.
Pak šup do řady na zběžnou lékařskou prohlídku, kde se doktor podíval do trenýrek, jestli jsme opravdu kluci, a následovala injekce proti smrti. Nikdo se nás neptal, jestli ji chceme nebo s ní souhlasíme. (Kolikrát jsem si na to vzpomněl za covidu při povinném očkování.)
Následně jsme nafasovali modrou teplákovou soupravu a zelené vojenské tenisky. A pak k holiči. Několik starších vojáků vybavených holicími strojky na vlasy zkrátilo střih na pár milimetrů, a byli jsme připraveni.
Nevím proč, ale často si tu zkušenost vybavím, když sleduji film o druhé světové válce, kde putují vězni do koncentračních táborů. Rozdíl je snad jen v tom, že my jsme měli předem určeno, jak dlouho tam budeme, a místo pruhovaných mundúrů jsme fasovali vojenské oblečení. Pocit jsem z toho měl ale asi hodně podobný.
Oblékli jsme se do tepláků, nazuli tenisky a následovalo rozdělení na roty. Na rotách už jsme měli každý přidělené lůžko, na kterém byla připravená uniforma a další výstroj. Každý dostal svou skříňku, do které si své věci uklidil. Tím končil první šok. Večer jsme zmatení a vyděšení ulehli na palandy. Většina z nás dlouho do noci přemýšlela nad tím, co nás bude několik dalších měsíců čekat. Spousta kluků uronila i slzu.
Ráno v šest hodin se rozezněla píšťalka a dozorčí roty otevíral pokoje za křiku: „Budíček!“ Následně dodal: „Příprava na rozcvičku – ústroj: trenýrky, nátělník, tenisky!“
Polonazí jsme vyběhli do chladného rána, aby nám starší vojáci dokázali, jak jsme neschopní. Jednou jsme oběhli kasárna (cca 1 km) a následovalo 50 dřepů a 50 kliků. Slabší kusy za neustálého křiku velitelů odpadaly. Tenkrát jsem pochopil své hranice a ke svému úžasu jsem zjistil, že když mám pocit, že už nemůžu, tak vlastně ještě můžu dvakrát víc. Příjemné to ale nebylo.
Následovala bídná snídaně a výcvik. Ten zahrnoval mimo jiné politické školení, pochodování, zacházení se samopalem vzor SA 58 a fyzický trénink.
Na politickém školení nám do hlavy tloukli marxismus-leninismus a vedoucí úlohu komunistické strany. Zacházení se zbraní a fyzický trénink by asi bylo to jediné, co by vojákovi dávalo smysl, nebýt toho, že velitelé dávali nesplnitelné úkoly a bavili se tím, že je nezvládáme.
Tehdy jsem také poprvé uslyšel označení MUKL. Dlouho jsem nevěděl, co to znamená, a pak mi bylo vysvětleno, že je to zkratka: Muž Určený K Likvidaci.
První měsíc na vojně byl těžký. Odloučení od rodiny, tvrdý režim, tvrdý výcvik. První měsíc se nazýval přijímač a jeho zakončením bylo složení vojenské přísahy. To znamenalo přísahat věrnost vedoucí komunistické straně a lidu. Přísaha se konala veřejně, na náměstí města, kde sídlil útvar, a byli přizváni i rodinní příslušníci vojáků, aby tu ohromnou slavnost viděli.
Mnozí z nás to ale brali jako vrcholné ponížení. Odmítnutí přísahy bylo nemožné a režim nás tak přinutil veřejně křičet něco, co se nám (nebo alespoň mně) příčilo. Velitel veřejně přečetl znění přísahy a všichni nastoupení vojáci měli jednohlasně křičet: „Tak přísahám.“ Naštěstí pro mé svědomí jsem si mohl dovolit v tom křiku přidat před přísahám předponu „ne“. V tom hluku to slyšet nebylo, a zároveň věřím, že jsem nebyl jediný. Nemuseli jsme naštěstí nic podepisovat, tak jsem alespoň morálně měl pocit, že jsem vyvázaný ze služby pro komunistickou stranu. Dodnes cítím, že přísaha je něco naprosto závazného – nedá se tedy vynutit násilím a výhrůžkami a musí se vyplnit.
I když jsme všichni měli představu, že se po přijímači vojenský režim zmírní, mýlili jsme se. Jako mladí jsme pořád byli MUKLové a museli jsme fungovat. Jediné, co se změnilo, bylo, že za jediný měsíc jsme si všichni zvykli na fyzickou zátěž. Nedělalo nám problém dělat 50 kliků nebo běžet 5 kilometrů. Dodnes si myslím, že dobrá fyzička a schopnost ovládat zbraně je to jediné, co nám vojna dala. A je i pravdou, že z nás opravdu do jisté míry udělala chlapy. Člověk se naučil spoléhat především sám na sebe a také pochopil, co je opravdové přátelství.
Ale spoustu dalších věcí vojna i vzala. Především se mi snažila vzít mou vlastní důstojnost. Křik, nadávky a ponižování byly na denním pořádku. Během politického školení nám byly neustále do hlavy vtloukány komunistické ideály, jenže kluk má v 18 letech už vlastní rozum, tak jsme z toho měli spíš legraci. Účinek takových školení proto byl spíš takový, že jsme se naučili většinou nenávidět vše, co komunismus znamenal.
Z vojny jsem si ale zároveň odnesl jednu velice cennou zkušenost. Jelikož v době mé vojenské služby proběhla v listopadu 1989 revoluce, měl jsem možnost sledovat, jak snadno někteří lidé obracejí kabáty. Důstojníci, kteří nám před revolucí vtloukali do hlavy komunistické ideje, dokázali během několika dní zcela obrátit své názory. Zpočátku sice velmi opatrně, ale když už bylo jasné, že vláda jedné strany definitivně padla, opěvovali demokracii snad s ještě větší urputností než ti, kteří se jí snažili dlouhá léta vybojovat.
Mnozí z nich dělali v lidové armádě kariéru jen proto, že by se v civilním životě uplatnili snad pouze jako pomocní dělníci. Nechci sice v žádném případě tvrdit, že všichni důstojníci byli hlupáci, nezřídka však k postupu stačilo naučit se papouškovat ty správné politické fráze. A stejně často bývalo pravidlem, že ti schopní, kteří opravdu něco uměli, měli postup zaražený jen proto, že měli vlastní názor.
Právě proto těm, kteří vojnu nezažili, mohou filmy jako „Tankový prapor“ nebo „Černí baroni“ připadat jako naprosto absurdní a neuvěřitelné. Dokonale totiž ukazují, jací hlupáci se v někdejší lidové armádě často dostávali do funkcí.
Pokud bych měl vojnu upřímně shrnout z pohledu kluka, který v 18 letech musel povinně narukovat, je pravdou, že mi něco dala, ale za těch několik měsíců ztraceného života to rozhodně nestálo.
