Článek
Věřte nevěřte…
Jako mladý jsem byl plný ideálů, ze kterých mne život vyléčil. Asi jako každý puberťák jsem věřil, že svět na mne čeká s otevřenou náručí až dokážu co umím. Po střední škole samozřejmě následovalo vystřízlivění. Zasedl jsem ve fabrice k výrobnímu pásu a snad tím neporuším po tolika letech žádné tajemství, když přiznám, že jsem kroutil gyroskopy, které se používaly do zbraní jako základ naváděcích systémů. Některé putovaly do letadel, jiné do tanků a další do řízených střel. V rámci někdejší RVHP a Varšavské smlouvy nikdo vlastně neměl tušení, co vyrábíme a kam se to montuje. Možná to Sověti montovali i do atomových hlavic.
Nudu ve fabrice střídaly občasné mejdany a víkendové diskotéky. Neměl jsem žádnou vidinu pracovního postupu a představa, že budu roky kroutit gyroskopy mne ubíjela. Vedle mne pracovala kolegyně, jejíž manžel byl policajt. Přesněji řečeno příslušník Veřejné bezpečnosti, tehdy VB. Jak měsíce plynuly a já vedle ní trávil 8 pracovních hodin denně, postupně mi v hlavě uzrávala představa, že jako policajt bych mohl něco dokázat a byl světu prospěšnější.
Tak jsem to podepsal. Mezitím proběhla revoluce a já se stal policajtem v demokratickém světě. K nelibosti svých nadřízených jsem si vzal pravidlo „Pomáhat a chránit“ hodně k srdci, tudíž utržené peníze z pokut byly minimální a já se snažil především pomáhat, což jsem pravidelně cítil na svých odměnách.
Nicméně přišel rok 1996, který se mi stal osudným. Celá země se těšila na velkolepý koncert legendárního Michaela Jacksona. Když „Majkl“ konečně dorazil do Prahy, ubytoval se v hotelu Intercontinental v Pařížské ulici. Od té chvíle byl hotel v obležení tisíců fanoušků a naší prací se logicky stalo udržování pořádku. Desítky policistů proto ve dne i v noci hotel střežily. Za zábranami postávaly fanynky, které nám slibovaly cokoli, jen když je pustíme do hotelu.
Dodnes vidím dvanáctileté dívky, které měly obličej pomalovaný rtěnkou a nabízely i různé erotické praktiky, o kterých mám i v pokročilém věku jen mlhavou představu. Tehdy jsem měl chuť je přehnout přes koleno a ukázat jim praktiku, co je to pořádné nařezání na zadek.
Na Letné stála Michaelova obří socha, která paradoxně nahradila někdejší sochu Stalina. Opodál se budovalo obří pódium.
Pár dní před koncertem se Michael rozhodl, že půjde zkontrolovat, zda je pódium vyhovující. Kolona aut tedy vyrazila z hotelu na Letnou. Málokdo ví, že jeho dopravu tehdy zajišťovala britská agentura, která disponovala dvěma zelenými pancéřovanými vozy Toyota Previa. Navenek byly totožné a Michaelovi tak davávaly možnost pohybu, aniž by fanoušci tušili, kterým autem právě jede.
V osudný den tak vyrazil jedním z aut na Letnou. Zdržel se tam pár hodin a když se vracel, bylo naším úkolem zajistit mu bezpečný průjezd k hotelu.
Když se kolona s Michaelovým autem objevila na mostě a blížila se k Pařížské ulici, začal dav šílet. S kolegy jsme se chytli za ruce a dav odtlačili ze silnice na chodník. V té chvíli Michael otevřel střešní okno, postavil se a začal fanouškům mávat. Dav se ještě více rozvášnil. Pod rukama nám začaly do silnice vbíhat fanynky. Zmatek nad zmatek, kdo se sehnul a proběhl, toho jsme uchopili a hodili zpět do davu. Pod rukou mi proběhla dívka, stačil jsem ji ale chytit, strhl jsem ji a vrátil zpět na chodník. Auto se blížilo a tlak tisíců fanoušků nás posouval. Nakročil sem levou nohou do silnice a zatlačil. Ani jsem nepostřehl, že kolona aut se přiblížila a náhle jsem na levé noze ucítil tlak, který mne srazil na kolena.
Ohlédl jsem se, a spatřil vyděšeného Michaela, stojícího ve střešním okně. Na levé noze mi stálo pravé kolo jeho auta. Necítil jsem bolest, jen ten tlak byl nepříjemný. Kolega vedle mne pochopil situaci a běžel k řidiči auta s pokynem, aby couvnul. Jenže nevěděl, že auto je britské, a tak se bavil s členem ochranky, který seděl vlevo vedle řidiče. V tom zmatku nakonec řidič sedící napravo pochopil a couvl.
Postavil jsem se a podíval na nohy. Levou nohu jsem měl otočenou tak, že jsem si koukal na podrážku boty. Nebolela. Zatřásl jsem jí a spadla do normální polohy. Zkusil jsem se na ní postavit a nic. Tak jsem udělal krok, opět nic. Udělal jsem druhý a v kotníku lehce píchlo. Další krok zabolel a třetí krok jsem nezvládl.
A tak jsem skončil v nemocnici. Po rentgenu mi bylo sděleno, že bude nutná operace a pár šroubů. Odvezli mě na pokoj a vzápětí přišla sestra s tím, že venku čekají novináři. Požádal jsem jí proto, aby řekla, že v této nemocnici nejsem a neví, kam mě převezli. Opravdu jsem neměl chuť s kýmkoli probírat co se stalo.
Nakonec jsem skončil se dvěma šrouby a půlroční neschopenkou. Naučil jsem se znovu chodit na sešroubované noze.
I když jsem historku nikde neuváděl, postupně mne kontaktovalo několik právníků, kteří nabízeli možnost vysouzení nemalé částky peněz od Michaela. Bohužel, jako policajt jsem měl alespoň základní znalosti o tom, jak funguje právo. Každý právník by se totiž rád soudil bez rizika. Dobře jsem ale tušil, že s protokolem o nehodě, který sepsali mí kolegové a v něm uvedli, že dopravní nehodu zavinil anonymní dav, se moc soudit nemohu. Navíc bych se nesoudil s Michaelem, ale jakýmsi Denisem Dawlesem z Británie, který auto řídil. A popravdě soudní výlohy spojené s možným prohraným sporem by pravdpodobně překročily i mou roční gáži. A z anonymního davu vysoudím něco jen sotva.
Některým právníkům, kteří mne ujišťovali v tom, že se daji vysoudit miliony, jsem proto nabídl možnost, že se o případně vysouzené peníze rozdělíme napůl. Ovšem v případě prohry zaplatí veškeré náklady. Kupodivu na to nikdo nepřistoupil.
Tato historka z mého bohatého života je stará bezmála 30 let. Vlastně jsem ji ani nechtěl nikdy zveřejnit. Ale co…
Nicméně ačkoliv jsem nikdy Michaelovu hudbu nemusel, dneska jsem asi jeho nejvěrnějším fanouškem. Vzpomenu si na něho totiž, kdykoli se mění počasí, a noha mne rozbolí. A naopak, kdykoli jej zaslechnu v rádiu, cítím, jak mi v kotníku tancují šrouby…
