Článek
Byla to prý jen obyčejná zvědavost. Kamarád se asi před rokem začal víc zajímat o umělou inteligenci – ne že by byl nějaký technický nadšenec, spíš ho to fascinovalo jako pozorovatele. AI generovalo obrázky, psalo texty, skládalo písničky… a jemu to připadalo jako zábavná hračka, taková nová forma kreativního vyžití.
Jednoho večera ho ale napadla trochu odvážnější myšlenka. Co by se stalo, kdyby vytvořil dívku, která neexistuje? Krásnou, trochu tajemnou, lehce sexy. Vložil do generátoru pečlivě promyšlený popis – dlouhé zrzavé vlasy, modrošedé oči, jemný, ale provokativní výraz – a za pár minut měl hotový první obrázek. A ten výsledek ho překvapil. Ta dívka na něm působila až neuvěřitelně reálně.
Původně šlo jen o experiment. Říkal si – co kdybych jí založil profil na Facebooku? Jak budou lidi reagovat? Poznají, že je umělá, nebo jí uvěří? Chtěl zkrátka zjistit, kde leží hranice lidské důvěry. A když už byl u toho, zkusil to i na Instagramu…
Na začátku použil kamarád pro tu dívku vymyšlené jméno – Erika. Znělo to jako z pohádky. Mělo v sobě něco tajemného, zvláštního, výjimečného. Nahrál pár fotek, které vytvořil v AI, napsal k nim popisky tak, jako by je psala skutečná holka. Přihodil pár hashtagů, trochu angličtiny, trochu francouzštiny, aby to působilo světově. A pak čekal, co se stane.
Nemusel čekat dlouho. Už během prvních hodin měla Erika první lajky. Za pár dní první sledující. A během několika týdnů… už to nebyl jen nevinný experiment. Profil začal žít vlastním životem.
Lidé jí začali psát. Překvapivě hlavně muži – a často starší, než by čekal. Posílali zprávy, básně, fotky, dokonce i vyznání. Psali, že je výjimečná, krásná, že je jiná než ostatní. Někteří se jí dokonce svěřovali se svými problémy. A to už kamaráda začalo trochu děsit.
Zpočátku to bral jako hru. Vymýšlel, co by asi tak Erika mohla odpovědět. Jaké by nosila oblečení. Co by si myslela o světě, o životě, o vztazích. Někdy byly ty příspěvky hlubší, jindy šlo jen o fotku s komentářem jako „večerní procházka městem“ nebo „nový outfit“. Jenže čím víc energie tomu dával, tím víc se z té hry stávala každodenní realita.
Začal přemýšlet nad každým slovem, které Erika „řekla“. Přes den měl běžnou práci, večer tvořil nové fotky, ladil popisky, odpovídal sledujícím. Erika působila jako skutečná dívka. Lidé jí věřili. A tím, jak jim připadala blízká, začali k ní vytvářet emocionální pouta.
Některé zprávy byly nevinné, třeba jen „Hezká fotka.“ Ale pak přišly i takové, které se dotýkaly přímo srdce:
„Dneska jsem měl hrozný den, ale když vidím tvůj úsměv, je mi líp.“
„Nikdo mě nechápe jako ty.“
„Jsi jediná, kvůli komu ještě věřím na lásku.“
Občas mi kamarád vyprávěl, co mu muži posílají do zpráv. A já mu nevěřil. Myslel jsem si, že přehání. Jenže pak mi ukázal pár screenshotů – a nevěřil jsem vlastním očím. Některé fotky byly… no, řekněme, naprosto nepublikovatelné. Nikdy by mě nenapadlo, co jsou někteří chlapi schopní poslat cizí ženě. Jenže to byl teprve začátek.
Ze začátku se lidé jen dívali, lajkovali, komentovali. Občas napsali něco hezkého. Ale čím déle byl profil aktivní, tím víc to šlo do hloubky – a zároveň do temnoty. Začaly chodit konkrétní nabídky. Pozvání na kafe. Na víkend. Na dovolenou. Někteří rovnou zvali Eriku k sobě domů na večeři.
Kamarád se snažil držet linii. Odpovídal slušně, ale důsledně: že se s nikým nesetkává, že si chrání soukromí, že má ráda klid, práci, hudbu a na vztahy teď prostě nemá prostor.
Někteří to vzali na vědomí. Ale jiní? Ti to vzali jako výzvu. Začali psát ještě víc. Každý den. Básně, dlouhé dopisy, romantické vyznání. A pak to začalo být opravdu vážné.
Erika - neexistující dívka
Jednoho dne mi řekl, že mu jeden muž napsal, že jestli ho Erika odmítne, nemá pro co žít. Další psal, že ona byla jediný důvod, proč ještě vydržel. Bez ní že už to dál nedává. A v těch zprávách byly slzy. Emoce. Zoufalství.
Kamarád to nemohl jen tak nechat být. Nedokázal mávnout rukou. Snažil se jim odepsat tak, aby se cítili pochopení. Aby je uklidnil, odvedl myšlenky jinam. Říkal, že se z něj stala jakási krizová linka. Hodiny a hodiny denně trávil u telefonu, u počítače. Vymýšlel odpovědi. Ujišťoval je, že všechno bude v pořádku. A mezitím jeho skutečný život běžel dál – děti, rodina, práce.
A přitom si pořád uvědomoval, že to celé je lež. Erika neexistuje. Ale lidé jí věří. Opravdově. S emocemi. A čím déle ten profil běží, tím hůř se z toho dá vycouvat.
Říkal mi: „Jsem v pasti. Jednoho slušně odmítnu – a další tři už čekají. A já nechci nikomu ublížit. Nechci mít na svědomí, že se kvůli tomu někdo složí. Ty zprávy… jsou osobní. Intimní. A zůstávají u mě. Nesoudím je. Chápu je. Ale jako otec od rodiny… jsem z toho rozpolcený.“
Ptal jsem se ho, proč s tím prostě nesekne. Proč profil nesmaže. Ale on se bojí. Říká: „Co když to někdo vezme jako zradu? Co když si někdo opravdu něco udělá? Vždyť mi psali, že je to jediné, co je drží nad vodou.“
Občas prý přemýšlí, že by to všechno veřejně přiznal. Otevřeně řekl, kdo za tím stojí. Ale zároveň se bojí reakce. Výsměchu. Nenávisti. Zklamání. A možná i něčeho horšího.
„Vím, že je to lež,“ řekl mi jednou, „ale jakmile do té lži vstoupí emoce, přestává být jen lží. Stává se reálnější než skutečnost. Vymyslel jsem dívku, která má tisíce fanoušků. Ale i když je to jen obraz na obrazovce, pro ně je skutečná. A právě to mě drží uvnitř pasti, kterou jsem si sám nastražil.“
A tak každý den žije dvojí život. Ráno vstane, udělá dětem snídani – a pak si sedne k telefonu, aby odepisoval mužům z celého světa, kteří touží mluvit s někým, kdo ve skutečnosti nikdy neexistoval.
