Článek
Ne vždy je to ale důvod k radosti.
Je to již několik let, co zemřel můj otec, se kterým jsem se vlastně moc nestýkal. Opustil nás, když mi byl jeden rok, a za svůj život jsem jej vídal spíše sporadicky. Žil si svým životem, založil novou rodinu a, co vím, větší část života tvrdě pracoval. Po revoluci ale byla továrna, ve které dřel celý život, dána do restituce a nakonec dopadla jako mnoho jiných podobných – zkrachovala. On přišel o práci a propadl alkoholu. I když příležitostně pracoval načerno, měl jsem tušení, že s jeho přístupem k životu není veden na úřadu práce jako nezaměstnaný, tudíž bude dlužit minimálně na povinném zdravotním pojištění.
Když otec před několika lety zemřel, překvapivě mě to nijak extrémně nezasáhlo, vlastně jsem ho moc neznal. Po několika měsících mi ale v poštovní schránce přistál dopis od notáře, ve kterém mi bylo oznámeno, že budu po svém otci dědit, a pokud dědictví odmítám, mohu se do 30 dnů odvolat.
Zde se však sešel souběh dvou událostí. Tou první byla naše skvělá pošta, která mi nebyla schopna do schránky vhodit lístek o tom, že si mám dopis vyzvednout. Tou druhou byla má dovolená, takže jsem dopis našel ve schránce čtyři dny před vypršením časového limitu k odvolání. Navíc to byl pátek v podvečer.
Obratem jsem telefonoval sestře, která mi oznámila, že už u pana notáře byla a zjistila, že naším dědictvím je sedmimístná cifra – bohužel záporná. Asi není nutné zmiňovat, že jsem byl celý víkend tak nervózní, že jsem si málem okousal nehty až k loktům. V pondělí ráno jsem vyrazil k notáři a úspěšně se takového dědictví vzdal.
Nějaký čas jsem považoval celou záležitost za vyřízenou, než jsem ve schránce objevil další dopis. Tentokrát se týkal mých nezletilých dětí, ve kterém bylo s radostí oznámeno, že budou dědit po svém dědečkovi, kterého nikdy neviděly. Dluh mého otce se tedy úřady snažily přehrát na moje děti.
Mylně jsem se domníval, že jako jejich zákonný zástupce mohu v jejich zájmu předlužené dědictví odmítnout. Rychle jsem byl vyveden z omylu. Podle zákona je totiž v zájmu dětí, aby se tím zabýval soud, a mé děti musí zastupovat nestranný opatrovník. Jako opatrovníky jsem tedy určil babičku a dědečka a v určený termín jsme se dostavili všichni k soudu.
Paní soudkyně se zajímala, proč nechci dětem dopřát dědictví po svém otci, a když jsem jí odpověděl, že je nechci zadlužit, velice se divila, že vím, co je obsahem dědictví. Soudkyně nakonec uznala, že není v zájmu mých dětí dedictcí přijmout.
Pro mě i všechny zúčastněné to byla zbytečná cesta i zbytečná ztráta času s účelem nezadlužit mé děti. Není s podivem, jaké úsilí náš stát vyvíjí k tomu, aby vymohl dluhy?
Soudkyně nakonec rozhodla ve smyslu, že opravdu není v zájmu mých dětí, aby na ně bylo převedeno předlužené dědictví, a tím by se dala celá věc považovat za konečně uzavřenou.
Bohužel se tak nestalo. Během pár týdnů mi moje teta – sestra mého otce – oznámila, že obdržela dopis od notáře, že je šťastnou dědičkou. Když skvostné dědictví odmítla, během několika týdnů obdržely stejný dopis i její dospělé dcery. Samozřejmě dluh odmítly, ale netrvalo dlouho a obdržely další dopis, že prokleté dědictví bude připsáno na účet jejich dětí.
To opět znamenalo soudní stání a rozhodnutí, aby čirou náhodou nepoškodily zájem svých dětí.
Na celé skutečnosti mě udivuje náš právní systém. Poměrně dobře chápu, že se úřady snaží převést dědictví na osobu v pokolení přímém. Nechápu ale, proč je nutné v případě předlužených dědictví vyhledávat osoby, které tak jako tak dluh odmítnou, a navíc tím zatěžovat soudy?
Je sice zřejmé, že zhrzená matka může odmítnout dědictví po otci svých dětí a v takovém případě by měl rozhodnout soud, že je v zájmu dětí přijmout dědictví, které jim bude prospěšné. Nebylo by ale jednodušší předlužené dědictví rovnou zrušit, aby se tím nemusely úřady zabývat dlouhé měsíce? Kdo by takové dědictví nakonec dobrovolně přijal?
