Článek
Psal se rok 1984. Já ukončil základní školu a hledal si směr svého budoucího života. Někdejší socialistický režim mě dokázal jasně nasměrovat.
Od malička jsem miloval sci-fi romány a snil jsem o tom, že jednou poletím ke hvězdám. Mým vzorem byl první československý kosmonaut Vladimír Remek. Miloval jsem letadla a tak jsem si ve své dětské mysli dal dohromady, že když chci být kosmonautem, musím se stát nejprve pilotem letadla.
Vojenské školy lákaly, ale uniformu jsem si obléct nechtěl. Učební obory pro piloty neexistovaly, tak jsem si řekl, že k letadlům budu mít nejblíže, když se stanu leteckým mechanikem.
Problém byl, že v tehdejším Československu existovala jen jedna škola, která sídlila až v Uherském Hradišti. Ze stovek uchazečů se mohlo přijmout jen 30 žáků. Měl jsem ale štěstí a přijímací zkoušky jsem zvládl.
Sice se mi nelíbilo, že budu muset žít na internátu a týdně dojíždět z Prahy do Uherského Hradiště stovky kilometrů, ale stále jsem měl před očima dětskou představu, že se snad z mechanika dopracuji na pilota a možná i na kosmonauta. Inu, v nedospělé mysli se rodí různé plány.
Dojíždění na internát znamenalo cestování vlakem trvající více než 7 hodin a možná právě to mi zachránilo život.
Každou neděli jsem musel odjíždět z domova před polednem, abych stihl rychlík Šohaj, který z Prahy vyjížděl v 15:11 a pozdě večer dorazil do Starého města u Uherského Hradiště, kde jsem přestupoval na místní lokálku. Na internát jsem tedy pravidelně přicházel kolem desáté večerní hodiny.
V pátek mě pak učitelé pouštěli z vyučování dřív, abych stihl vlak na Prahu a na něj navazující poslední autobus a dostal se domů.
Výuku samozřejmě střídala odborná praxe, kterou jsem měl v někdejším podniku MESIT v Uherském Hradišti - Mařaticích. Praxe postupně zahrnovala obyčejné broušení ocelových profilů, vrtání, řezání, soustružení, výrobu plošných spojů, pájení i navrhování vlastních obvodů. Jako budoucí mechanik letadlových přístrojů jsem se tedy měl co naučit.
Stejně jako ve škole jsem měl i na praxi domluveno, že mě bude mistr propouštět v pátek dřív, abych stihl vlak na Prahu. Tenkrát jsem si neuvědomoval, jak moc to může ovlivnit můj osud.
V pátek 23. listopadu 1984 jsem se od rána těšil, že pojedu domů. Už si vlastně nepamatuji důvod, proč jsme v dílně potřebovali raznice písmen, vzpomínám jen, že mě pro ně mistr poslal hned ráno do výdejny. Dostal jsem od něho kus orazítkovaného papíru a ve výdejně jsem proti podpisu dostal krabičku, která obsahovala raznice celé abecedy.
Postupně je v dílně použili všichni učni. Po obědě jsem šel za mistrem s tím, že je pátek, jestli mě tedy opět uvolní dřív, abych stihl vlak. Souhlasil s podmínkou, že do výdejny před odchodem vrátím vypůjčené raznice.
Vybavuji si, jak jsem byl nervózní a honil spolužáky, aby raznice použili k tomu, na co je potřebují a vrátili je do pouzdra. Sledoval jsem hodinky a bál se, abych stihl vlak. Když se všechny raznice konečně sešly v pouzdře, upaloval jsem je vrátit do výdejny v přízemí budovy M1, nechal si potvrdit jejich vrácení a utíkal na nádraží.
Jak už jsem napsal, cesta z Hradiště domů mi trvala jen vlakem více než 7 hodin, další čas si vyžádala cesta metrem, čekání a cestování autobusem. Domů jsem dorazil někdy po 22 hodině.
Nechápal jsem, že mě okamžitě po příchodu objala vyděšená matka. Brzy však vysvětlila, že v televizních novinách viděla zprávu o tom, že se toho dne zřítila budova v podniku MESIT.
Přiznávám, že jako učeň jsem nejprve nechápal důsledky a vlastně jsem se těšil z toho, že budeme mít v učilišti nějaký čas volno od praktické výuky. Brzy jsem však měl příležitost pochopit, co se vlastně stalo a nebylo mi z toho veselo.
V pátek 23. listopadu 1984 ve 14:42, tedy jen pár desítek minut po mém odchodu, se rozpadla a zřítila budova M1 v někdejším podniku MESIT v Uherském Hradišti. Byla to třípatrová budova, v přízemí se nacházela i zmíněná výdejna. Dodnes nevím, jestli se dá považovat za štěstí, že se tak stalo v pátek, kdy se v danou dobu střídají směny a někteří zaměstnanci snad domů odešli dřív. Pád budovy si vyžádal celkem 18 životů. Vyproštěno bylo celkem 21 osob a dalších 43 osob bylo zraněných.
Půběh havárie a záchanných prací:
14:42 – zřícení objektu, zasahují závodní požárníci n. p. MESIT
14:56 – první jednotka požárního sboru, přijíždí také první záchranná služba, o havárii byl vyrozuměn náčelník štábu Civilní ochrany CO
okolo 15:30–16:00 – nasazení těžké vyprošťovací techniky, nasazuje ji báňská záchranná služba Dubňany a Zbýšov
od 16:00 – odčerpávání vody, statika vzduchových komínů pro zasypané, asanace visících panelů, instalace osvětlení pro práci v noci
do 17:00 – bylo vyproštěno a předáno zdravotníkům 16 živých osob
17:00–18:00 – byla vyproštěna jedna osoba
do 22:30 – byly vyproštěny další 4 osoby
22:30 – ukončeno vyprošťování živých osob
23:00 – zastaveny všechny stroje a v tichu zahájen detailní průzkum v troskách objektu po možných živých osobách
od 01:00 – opatrný odsun trosek a suti těžkou technikou s přihlédnutím na možnost nalezení živé osoby
05:55 – ukončení vyprošťovacích prací po cca 16 hodinách od havárie
Celý důsledek jsem si vlastně uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se vrátil do školy a před vrátnicí Mesit jsem uviděl tablo, na kterém byly fotografie nejlepších budovatelů socialistické práce nahrazeny 18 fotografiemi s černou páskou.
Socialistická propaganda však nezklamala. Na informace o nehodě bylo uvaleno embargo a po továrně se tak jen šuškaly informace, že za nehodu může jakýsi nekvalitní maďarský beton, který podlehl nasáknutí vodou během několik dní trvajících podzimních dešťů. Proslýchalo se dokonce cosi o špatně umístěných podlahových panelech.
Proběhlo přísně tajné vyšetřování nehody, s jehož výsledkem nebyla veřejnost seznámena.
Poslední obětí nehody se stal projektant, který situaci neunesl a spáchal sebevraždu. To se někdejšímu režimu pravděpodobně hodilo a z nehody nakonec nebyl nikdo obviněn.
Pravda vyšla najevo až po sametové revoluci. Tehdy vyšel na světlo šlendrián někdejších budovatelů.
Za základní příčinu byl označen nekvalitní hlinitanový cement, který není určen k budování nosných konstrukcí, přesto byl použit pro stavbu třípatrové haly, do které byly umístěny těžké stroje. Druhou příčinou bylo údajné špatné uložení podlahových panelů. Ty byly ulity s předpjatou ocelovou konstrukcí, která měla odolávat zatížení. Během stavby však byly uloženy obráceně, vrchní stranou dolů. Tudíž předpjaté výztuhy, které měly odolávat zatížení, naopak působily opačným směrem.
Nesmím opomenout, že k havárii došlo v době, kdy byly na budově prováděny stavební úpravy. Mlhavě si vzpomínám na stavební techniku a částečně otevřenou střechu, ovšem podrobnosti o provedených úpravách se dnes dají jen sotva dohledat a popravdě jsem tehdy nevěnoval mnoho pozornosti tomu, co se v továrně dělo.
Odtajněné závěry příčiny havárie proto do mě dodnes vnášejí mnoho pochybností o skutečné realitě, kdy bylo mnohdy za každou cenu upřednostněno dosažení cílů plánované pětiletky před bezpečností obyčejného člověka.
Pravdou je, že za následky katastrofy nebyl nikdo nikdy oficiálně postaven k zodpovědnosti. Jediným člověkem, který dobrovolně nějakou odpovědnost přijal, byl jen projektant, který si sám sáhl na život. Je však zřejmé, že by se dalo o jeho podílu na celé nehodě diskutovat. Snad jen podlehl nátlaku někdejších politických hodnostářů, pro které bylo mnohdy včasné dosažení socialistických plánů upřednostňováno před bezpečností. Zároveň mohu jen sotva posoudit, zda mohl nést zodpovědnost za špatné uložení podlahových panelů, které bylo v rozporu s jeho projektem.
Naneštěstí uvalené embargo zavinilo, že se z havárie dochovalo jen minimum fotografií a celá událost postupně upadla v zapomnění.
Letos si však budeme připomínat její 40 výročí a já dodnes nechápu, zda tehdy zasáhla prozřetelnost, nebo mám tak dobrého anděla strážného, že jsem se v budově M1 nenacházel jen o pár minut dříve, než se zřítila. Možná bych jen sotva měl možnost psát tyto řádky.
Zdroje:
Vlastní vzpomínky
