Článek
Ale kdybych všechny peníze, které jsem v posledních letech někomu půjčila, sečetla, do těch statisíců bych se zřejmě dostala. Ale netrápí mě to, jen by mě zajímalo, jestli to trápí ty dlužníky. Mám totiž takový pocit, že nikoliv. Sama si zásadně nepůjčuji, když na něco nemám, tak si to prostě nepořídím. Jsem tak vychovaná, moje máma totiž považovala dluh za velký prohřešek a mě i mé sourozence před půjčováním peněz vždy důrazně varovala.
Ale nevarovala mě dostatečně před tím, abych nepůjčovala druhým. Ale i kdyby to do mě vtloukala, asi bych stejně půjčovala. Když vidím, že má někdo problém, pomůžu, je-li to v mých silách. Když je na tom někdo opravdu špatně, třeba z důvodu nemoci nebo nějakého rodinného rozkolu, tak samozřejmě ani nechci půjčené peníze zpátky.
Dokonce se dokážu smířit s tím, když někdo zapomene na pár stovek, o které mě v nouzi požádal, chápu, že to pro někoho ani nejsou žádné peníze. Několikrát jsem půjčila pět tisíc, a to tehdy, když jsem byla požádána o výrazně vyšší částku. Ta zpravidla nebyla v mých možnostech, a těch pět tisíc mi připadalo snesitelné. Odkoukala jsem to od Karla Gotta, který jednou vyprávěl, že pět tisíc půjčuje s tím, že o ně sice přijde, ale zároveň má jistotu, že dotyčný dlužník už si k němu podruhé pro peníze nepřijde. Měl pravdu, funguje to.
Ale i když počítám s ledasčím, občas jsem překvapená. Kamarádka z dětství mě požádala, zda bych jí neručila, že nutně potřebuje úvěr. Dostala se do potíží, přišla o práci, dluží na nájemném a musí to rychle zaplatit, aby ji majitel z bytu nevyhodil. Požádala o rychlou půjčku a potřebovala rychlého ručitele. A rychlá já jsem. Ani jsem o tom nepřemýšlela, do banky jsem s ní šla a zaručila se. Proč ne, práci už měla a byla to kamarádka z dětství.
Po nějaké době jsem dostala z banky dopis, že kamarádka nesplácí, tak jsem jí volala, ujistila mě, že je to zřejmě nějaký omyl, protože je vše v pořádku. No nebylo, nesplácela, a když mi došlo, že bych nakonec musela splatit nejen její půjčku, ale i penále, radši jsem to všechno rovnou uhradila. Naštvalo mě to a zjišťovala jsem, jak by bylo možné ji ke splácení donutit. V podstatě nijak, jen ji zažalovat a posléze si formou exekuce vybrat v jejím bytě zařízení v hodnotě půjčky. Jelikož jsem zařízení jejího bytu znala, ani jsem se o to nepokusila. Přebolelo mě to, i když to bylo víc, než oněch pět tisíc.
Nedávno jsem ji potkala. Nadšeně ke mně přiběhla a zvala mě k sobě domů na kafe.
„Ty si myslíš, že půjdu na kafe k někomu, za koho jsem zaplatila padesát tisíc?“ řekla jsem jí a ona se rozzářila.
„Tak to kafe bude první splátka dluhu, co říkáš?“
