Článek
Natočila přes sto čtyřicet filmů, k tomu seriály, dokumenty, divadelní představení, estrády, besedy. Málokdy dostala hlavní roli, a přesto byla vždy nepřehlédnutelná, a nebylo to jenom její postavou. Byla výjimečná a asi proto se o ni lidé stále zajímají a asi o nikom nevyšlo tolik článků jako o ní. Já s ní napsala deset knížek, takže jsem také k její autobiografii přispěla, nicméně stále se o ní dozvídám něco, co jsem netušila, protože těch, co ji znali a vzpomínají, je spousta.
Patřila k ní určitá tajemnost, milovala vědy, jimž se říká okultní, a vyznala se v nich. Každou chvíli se někdo zmíní o tom, co mu Helena předpověděla z kávové sedliny, co vypočítala z numerologické tabulky. Těch lidí, kteří se jejím prostřednictvím chtěli podívat do budoucnosti, byly možná tisíce, nikdo to nepočítal a už se to asi nedozvíme. Každopádně ona to dělala druhým pro radost a potěšení, nikdy si za to nebrala peníze a byla poslem dobrých zpráv. Ty hodně špatné si nechávala pro sebe, tvrdila, že i tak je život dost těžký, tak proč ho ještě komplikovat.
Mnohokrát už mě napadlo, co by říkala dnešní době, jak by se dívala na vztahy mezi lidmi a na situaci ve světě. Hodně se o tyto věci zajímala a také se snažila do nich mluvit. Sice tuším, jaký by asi dnes měla postoj, ale jak říkám, jenom to tuším a jistotu už nikdy mít nebudu.
Helena tady prostě už dvacet let není a já pokaždé, když na ni s někým vzpomínám, tak tvrdím, že se nezakládá na pravdě tvrzení, že je každý nahraditelný. Ji nikdo nenahradil, a to právě v jedné věci, která dělala naše životy pestřejšími a zajímavějšími. Její byt byl vždy dokořán otevřen pro každého, kdo se s ní chtěl vidět a něco se od ní dozvědět.
V přízemním bytě v činžovním domě v pražských Vršovicích, kde s manželem a synem, později už bez nich, se dveře nikdy nezavíraly, vždy byly pootevřené, aby kdokoliv mohl vstoupit. A jelikož dobré zprávy se šíří rychlostí blesku, její pokoj, kde sedávala na gauči, byl stále plný. Lidé přicházeli a na její pokyn si připravili kávu, neboť ve varných konvicích stále vřela voda a vedle byla dóza s mletou kávou. Vzali si něco k tomu a čekali, až na ně přijde řada.
Ti, co chtěli věštbu z kávové sedliny, po vypití hrnek obrátili na talířek dnem vzhůru, ostatní jí sdělovali datum a hodinu narození těch, jejichž budoucnost je zajímala. Helena s každým promluvila, vtipkovala, bavila. A to je to, v čem ji nikdo nenahradil. Alespoň nevím o nikom jiném, kdo by dobrovolně ze svého bytu udělal nejnavštěvovanější kavárnu, kde je navíc vše gratis. Od nikoho nic nechtěla ani za rady a věštby, ani za občerstvení.
A díky této své pozoruhodné štědrosti vytvořila kolem sebe širokou rodinu lidí, kteří měli rádi ji a posléze se měli rádi navzájem. My, co jsme se kolem ní pohybovali, tak se pořád rádi vidíme a považujeme se tak trochu za členy jedné rodiny. A nehádáme se, ani nás nerozčilují třeba rozdílné politické názory.
Heleně už k narozeninám nepopřeji, jak říkám, opustila nás dávno, ale bylo by skvělé, kdyby se podobně jako ona chovali třeba politici. Není totiž nutné lidi rozeštvávat, ale naopak je mnohem lepší dávat je dohromady. Určitě to jde, když to dokázala jedna česká herečka, proč by to neměli dokázat oni? Že mám pravdu, Heleno?
