Článek
Začalo to před lety novým trendem ve výchově, kdy rodiče nechávali své děti vyrůstat tak, aby nebyla omezována jejich individualita a mohly se projevovat podle svých potřeb. Naše babičky by řekly, že rostou jak dříví v lese. V severských státech, dnes už ale i v řadě dalších, je to standard. Rodiče musí prokázat tolik trpělivosti, kolik je potřeba. Výprasky jsou považovány za týrání dětí a kromě toho zasahují do tělesné i psychické integrity dítěte.
I když se takový přístup dá v mnohém pochopit, protože někdo to s tělesnými tresty přehání a řada rodičů není schopná (tím netvrdím, že za to mohou, být rodičem se člověk učí a chybovat je lidské) rozpoznat správnou hranici, kdy by bylo efektivnějších „pár na zadek“ než neustálé omílání toho, jak by se měl potomek chovat, tak vedl často k tomu, že dítě není vychovávané vůbec.
O výchově jsem psal už v některém z předešlých článků, ale v poslední době se k tomuto stylu výchovy přidává mnohem horší nešvar. I když můžu s příliš volnou výchovou nesouhlasit, pokud si člověk dítěte všímá a snaží se mu vše nenásilně vysvětlit, pořád je to aspoň nějaký styl výchovy. Ale současný trend ignorance se výchovou už nazývat nemůže. Protože interakce rodič - dítě zcela zmizela.
Nechci být sexista, ale ve většině případů vidím s dítětem především matku. Pokud je s otcem, pak tento problém nebývá tak častý, ale samozřejmě i takové případy se objeví. Nicméně pozor by si na to měli dát oba rodiče, bez ohledu na to, kdo chodí s dítětem na nákupy, do parků a kdo s ním tráví více času doma. Ono je v tomto případě totiž jedno, kde se situace odehrává, jen ve veřejném prostoru to obtěžuje ještě další lidi.
Mobil, ten zatracený vynález…
Ve skutečnosti nejde jen o mobily, k vidění jsou i tablety apod., ale mobil jako malé, ale přitom velmi schopné zařízení, je nejčastější. Samozřejmě za to nemůže nebohý telefon, ale my lidé, kteří ho zneužíváme na úkor jiných aktivit.
Častý obraz dnešního rodiče, obvykle maminy na rodičovské. Jde s dítětem do parku, kde si děcko může hrát s ostatními nebo na prolézačkách a jiných zábavních zařízeních. A matka, která by měla mít dítě pod neustálým dohledem, mimo jiné aspoň proto, aby ohlídala jeho bezpečnost, sedí na lavičce a za celou dobu nezvedne oči od displeje telefonu. Dítě lítá jak splašené, hází kamínky z hřiště na silnici, kope do skluzavky, tahá odpadky z koše a pohazuje okolo, domyslet si můžete cokoliv dalšího. A rodič? Nezájem, telefon je přednější. Když uplyne dost času, drapne děcko a táhne ho domů. Nepořádek zůstane nepořádkem, protože rodič přeci po svém dítěti nebude ještě uklízet. Od toho jsou městské úklidové služby, aby udržely park v pořádku. A děcko cupitá za rodičem, nevěda, že se chovalo nepřijatelně a že by každý měl po sobě udržovat pořádek. Až vyroste, bude to jistě pořádkumilovný člověk.
Cukrárna je za odměnu, ale pro rodiče…
Po cestě do práce mám potěšení míjet i cukrárnu s lahůdkářstvím. Obchod, do kterého jsme se jako děti vždycky těšily, kopeček zmrzliny za odměnu po vysvědčení… S nadšením jsme si prohlížely různé sladkosti a zákusky a představovaly si, jak asi mohou chutnat. Pokud bychom u toho ale byly příliš rozjařené, hrozilo, že si to rodiče rozmyslí a nekoupí nám nic. Poslušně jsme tedy stály ve frontě a čekaly, až na nás přijde řada.
Dnes se mi naskýtá zcela jiný obrázek. Děti překřikující se přes sebe, šmatlající špinavýma rukama po skle, za nímž se zákusky nacházejí. Rodič, který dělá, že nevychované dítě k němu nepatří nebo že mu přeci nebude říkat, aby se uklidnilo, však má právo na to se vyjádřit. Když už konečně nakoupí sladkosti, jdou si sednout ke stolku. Cukrárna má pěkné polstrované židle a někde i pohodlná křesílka, aby si člověk vychutnal nejen skvělou chuť čerstvého zákusku nebo kávy, ale příjemně si u toho poseděl. Příjemně si však většinou posedí jen ignorantní rodiče, zatímco ostatní hosté musí tiše přetrpět pokřikování nevychovaných dětí. Prodavačky tiše skřípou zubama, když vidí, jak děti lezou s botama na židle a pomalu i na stůl. Když už to nervově nevydrží a jdou požádat rodiče o usměrnění jejich dítěte, riskují, že ještě dostanou vynadáno. Cedulka na sloupu, která rodiče prosí, aby děti nenechali lézt po židlích s botama, se zcela míjí účinkem…
Obchody by také mohly vyprávět…
Cukrárny pochopitelně nejsou jediným místem hříchu nevychovaných dětí a jejich ignorantních rodičů.
Vedle cukrárny se nachází další obchody, jejichž zboží je více či méně zajímavé pro znuděné děti, jejichž rodiče si pijí v cukrárně kávu a zajídají lahodnými sousty pařížského dortu. Když i tito rodiče mají potřebu trochy klidu, tak jednoduše své děti nasměrují do těchto obchodů.
„Běž se podívat, co tam mají za nové hračky.“
„Vedle mají živá zvířátka, běž si pohladit králíčka.“
„Za chvilku půjdeme koupit jídlo na večeři, běž napřed zjistit, co tam mají.“
To jsou jen některé z opakujících se pobídek, které rodiče svým ratolestem dávají. Zatímco pak sami popíjejí kávu, jejich potomci řádí bez jakéhokoliv dohledu v okolních obchodech. Vše berou do rukou, vrací na špatná místa (popř. nevrací vůbec), tahají, lezou po zboží a regálech, honí se v uličkách, shazují věci… A rodiče nikde. Odloží je do obchodů jako do dětského koutku a nezájem. Když už se konečně v obchodě objeví a hledají svého potomka, člověk by čekal, že se aspoň ozvou, když ho uvidí, jak ničí vystavené zboží nebo stresují nebohé zvíře mlácením pěstiček do ochranného skla, které je jedinou bariérou mezi nimi a zvířetem. Ale kdeže, i podle rodiče je to přeci v pořádku. A dítě se tak učí, že může opravdu cokoliv…
Špatná výchova je špatná, ale žádná je ještě horší
Určitě se shodneme, že vychovat dítě není nic snadného. Neexistuje na to žádný manuál a my jako rodiče jsme také byli nějak vychováváni a neseme si určité vzorce, které nemusí být úplně správné. Často jsme vyčerpaní z práce a z dalších povinností a vykřesat ještě dostatek energie na potomka není vždy jednoduché.
Jenže jednou jsme si ho pořídili a tak bychom se o něj měli postarat. A to kromě jiného znamená, že mu budeme věnovat pozornost. Ne, že strávíme většinu času civěním do telefonu (dříve někteří civěli na televizi, ale aspoň venku se svým dětem trochu věnovali) nebo tabletu. Naše děti potřebují naši pozornost, potřebují interakci. Na co budou pak v dospělosti vzpomínat? Že jsme sice byli jejich rodiči, ale jinak jsme se o ně nezajímali?
Zároveň je potřeba, abychom je aspoň ve veřejném prostoru dostatečně usměrňovali. Že jsme ochotní jim leccos prominout a nechat bez povšimnutí, to je jedna věc. Ale ostatní lidé nejsou zvědaví na naše nezvedené potomky. Měli bychom je tedy vychovávat tak, aby nerušili své okolí. A aby si vážili věcí, protože nic není zadarmo. A už vůbec ne to, co je majetkem obchodů a za co obvykle ručí samotné prodavačky. Žádnému z těchto rodičů by se určitě nelíbilo, kdyby měli platit za škodu, kterou způsobilo cizí dítě.
Milí rodičové, všímejte si svých dětí. Věnujte jim svůj čas, než vyrostou a bude příliš pozdě na to litovat. A hlavně je vychovejte.
Anketa
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru.
