Článek
Už zase chodím běhat. Před lety jsem se běhu věnovala téměř každý den, dnes jsem opět na začátku. Když uběhnu čtyři nebo pět kilometrů, a to převážně indiánským během, jsem spokojená. Existují věci, které mne ale pořádně štvou bez ohledu na to, zda právě trénuji na maraton nebo se krátkými výběhy snažím zlepšit svou kondici.
Běžíte na autobus?
Běhám v parcích, v ulicích i po cyklostezkách. Nejsem jediná, takových je nás spoustu a občas se mezi sebou zdravíme. Přesto se najde spousta lidí, kteří jsou přítomností běžců překvapeni a mají potřebu jejich aktivity komentovat. Pěkně nahlas. Když jsem s během začínala, což bylo zhruba před sedmnácti lety, setkávala jsem se s prapodivnými průpovídkami ze strany kolemjdoucích. Dvě nejčastější a zároveň nejtrapnější byly:„Utíkej, ať ti něco neuteče“ nebo „Kam běžíte, slečno, na autobus?“ Pro některé lidi bylo tehdy sportování v parku nevídanou věcí. Jednou jsem se setkala dokonce s velmi hrubým chováním. Když jsem běžela kolem dvou na pohled milých dědoušků, jednoho z nich má přítomnost i fakt, že mi musel částečně uhnout z cesty, zjevně rozladila. „To je strašný. Kdyby věčně neseděli u televize a necpali se brambůrkami, nemusí tu pak vyběhávat ty své tlusté zadky,“ řekl tak nahlas, abych to dobře slyšela. Tehdy mne jeho neomalenost zaskočila a měla jsem chuť mu vysvětlit, že k běhání mám důvody docela jiné. Třeba to, že se při něm tvoří endorfiny a já se ještě dlouho po doběhnutí cítím opravdu skvěle. Nebo skutečnost, že jsem po něm v mnohem lepší kondici a víc toho zvládnu. Nebo to, že nejlepší nápady dostávám právě při tréninku a mám čas si je v klidu promyslet. A taky chci zůstat zdravá, nechci si svým životním stylem přivodit inzulinovou rezistenci nebo rovnou diabetes mellitus 2. typu. Mohla jsem zmínit i to, že se chystám na další půlmaraton a za rok začnu trénovat na maraton, a to prosím jen proto, že mne to nesmírně baví. Pak jsem si ale uvědomila, že onomu pánovi žádné vysvětlování nedlužím. Do toho, proč běhám, mu není vůbec nic. I kdybych měla velký zadek a volný čas trávila u televize s brambůrky, byla by to moje věc a moje volba. Jeho komentář byl neslušný a svědčil o tom, že je pro něj běžné překračovat hranice druhého.
Od té doby se situace hodně zlepšila. Nikdo už nemá potřebu komentovat moje běhání nebo mi rádoby vtipně „fandit“. Fakt, že lidé běhají, vnímáme málem jako samozřejmost. Lidé se dnes zkrátka hýbou mnohem více než dříve. Přesto mne občas nějaká situace překvapí. Nedávno jsem v parku potkala dívku s poměrně velkou nadváhou, která tam vytrvale obíhala kolečka. Bylo letní počasí a podle toho byla oblečena, což znamená, že její křivky byly poměrně patrné. Z jejího stylu i kondice bylo zřejmé, že se běhu věnuje už poměrně dlouho a pravidelně. Když míjela pár seniorů v parků, dočkala se nezdvořilých komentářů. „Ta bude potřebovat ještě hodně dlouho, aby něco shodila,“ nerozpakovala se situaci nahlas komentovat žena a její muž se smíchem dodal: „No, ta bude muset dát alespoň deset kilometrů, aby to mělo nějaký smysl“. Vše zaznělo tak, že to ta mladá žena nemohla přeslechnout. Zarazilo mne to a přemýšlela jsem, jak je možné, že někteří lidé jsou schopni komentovat vzhled či činnost jiných lidí na ulicích, dávat jim nevyžádané rady nebo je rovnou kritizovat. Jako matka malého dítěte se s podobným chováním setkávám relativně často. Kolemjdoucí toho totiž obvykle o výchově mého dítěte nebo jeho potřebách vědí zpravidla více než jeho matka a nestydí se poradit. A tento typ lidí zjevně dokáže poradit i sportovkyním, které nemají ideální postavu. Domnívám se, že jde o skutečnost, že hranice těchto lidí musely být neustále překračovány a oni jsou zvyklí jednat velmi podobně s druhými. Zjevně ani netuší, jak nemístná jejich slova jsou nebo jak jimi mohou druhému ublížit. Nedivila bych se, kdyby to ona dívka s běháním kvůli komentářům, kterým musí čelit, vzdala.
Náš Alík nekouše!
Život městského běžce ale není jednoduchý ještě z jednoho důvodu. Vzhledem k tomu, že naše země patří k „pejskařským velmocím“, neobejde se bez setkání se psem žádný můj výběh. Protože všichni čeští pejskaři jsou přesvědčeni, že jejich Alík „je hodný, nebojte, nekouše“ bývají jejich miláčci puštěni na volno a bez košíku. Nejspíš každý běžec zažil situaci, kdy se za ním nějaký ten Alík rozběhl a na páníčkovi pokyny odmítal reagovat. Lovecký instinkt byl zkrátka silnější. Nesnáším takové situace a zpravidla důrazně žádám páníčky, aby si psy drželi na vodítku a ne, opravdu mne nezajímá, že zrovna ten váš nekouše a je to ve skutečnosti psí anděl na zemi. Jen málokdy se setkáte s tím, že vás dotyčný respektuje. Když se za mnou nedávno rozběhli dva velcí psi jedné pejskařky na naší cyklostezce, dozvěděla jsem se, že si za to můžu sama, protože jsem zastavila. „Kdybyste si jich nevšímala a proběhla dále, nic by se nestalo,“ tvrdila. Na takovou výtku se těžko reaguje. Vyřešila jsem to tím, že jsem si pořídila pepřový sprej pro sportovce, který mám při každém výběhu připnutý na předloktí. Strach ze psů, kteří se mnohdy nacházejí daleko od svých páníčků, a to i v místech, kde je vyloženě napsáno, že je do nich vstup možný pouze se psem na vodítku, mne ale neopouští. Příběhů, kdy si někdo šel zaběhat a skončil pokousaný, znám ze svého okolí příliš mnoho.
Zkrátka, milí kolemjdoucí se psem i bez psa, buďte tak laskavi a nechte nás v klidu běhat. Vaše názory na naše postavy, ani motivaci k běhání nás nezajímají a nezajímá nás ani to, že váš Alík nebo Ťapka „si chce jenom hrát a nic nedělá“. Prostě si svého psa pevně držte a nedovolte mu, aby obtěžoval lidi kolem, zvláště pokud jde o malé děti nebo sportovce. Patří to tak nějak ke slušnému vychování.
