Článek
Byl ve všech ohledech originál, jeho obrovská živelnost a pracovní nasazení, kdy třeba dělal denně tři besedy si v jeho životě vybraly tragickou daň. Tou druhou bylo pití alkoholu a zejména kouření, protože byl těžký astmatik, už v šestnácti zkolaboval při běhu. Kouřil přitom i sto cigaret denně!
Toho se sice dokázal zbavit, ale až v pokročilém věku, kdy už nadělalo v těle spoustu škody. S pitím to také neměl jednoduché, byl na léčení, ale chuti na něj se nikdy úplně nezbavil. Abstinoval jen čtyři roky, pak omylem užil lék obsahující alkohol a začal znovu.
Závislost po něm zdědil i nejstarší syn, šestaosmdesátiletý Petr, ten s ním chodil na flámy, což si oba pochvalovali jako zpestření svého vztahu, ten nakonec ve svém boji s pitím uspěl. Vladimír měl hodně divoké mládí a ve svém vynalézavém mozku hledal netradiční cesty, jak docílit nezaplacení útraty v hospodě, zejména různé sázky.
Jeho spolužák a největší kamarád Lubomír Kostelka vzpomínal na to, že jedl žárovky. Pod ubrouskem ji půllitrem rozbil na miniaturní kousíčky a ty spolknul a štědře zapil. Když se o tom dozvědělo vedení fakulty JAMU, pozvali si ho na „kobereček“ a on jim se smutně hranou tváří slíbil, že toho nechá, pak dodal, že alespoň u „stovek, které ho dusí.“
Psychologové říkají, že vtipálci, bavící společnost mají svá traumata, které tím zakrývají. U Vladimíra to částečně také platilo, zejména v mládí se trápil svým vzhledem, připadal si ošklivý, kdyby prý existovaly plastické operace tak by na ně šel, měl i dlouho dost nízké sebevědomí, pochyboval o sobě.
I když byl stejně tak dobrý divadelní herec po dramatickém konfliktu byl vyhozen od E. F. Buriana z Vesnického divadla. Na jedno představení totiž ohlášeně přišel prezident ČR Zápotocký. Při něm zapomněl text pečlivě secvičené budovatelské písně a zpíval, co ho právě napadlo. „Půlka herců strachy utekla, druhá hrůzou omdlela a já tam zůstal sám,“ líčil později.
Měl nastoupit k Janu Werichovi, který pro něj měl slabost, ale nepřišel na premiéru a tak to nedopadlo, což je asi škoda. Poté už hrál jen ve filmu či televizi. Jeho herecké mistrovství bylo nezpochybnitelné. I když exceloval v humorných scénkách, dokázal ztvárnit cokoli včetně tragických rolí. Režisér Ondříček o něm řekl, že kdyby hrál v Hollywoodu, měl by z Oscarů zahrádku.
Navíc byl i hudebně nadaný, uměl hrát na piano, saxofon a mandolínu, celkem obstojně zpíval, což předvedl především v zábavných pořadech, které někdy i uváděl. 27. května, možná v předtuše konce mluvil - výjimečně vážně - v pořadu Abeceda o zdraví. Skonal o dva dny později, na prasklý žaludeční vřed, který mu krvácel do břicha a přes varování lékařky a bolesti odjel do Brna. Tam také opustil v nemocnici tento svět.
V životě si nic neodříkal, i přes své chatrné zdraví šel do všeho po hlavě, neznal vůbec zlatou střední cestu. Když mu jednou jeho známý lékař poradil, aby si dal na problémy se žaludkem Becherovku, dal si ji nalít do půllitru! Jednou dostal chuť na zmrzlinu a objednal si ji naráz snad kilo, prodavač poté musel na čas zavřít, než se udělala další.
Měl kvůli svému astmatu panickou hrůzu z toho, že se udusí ve spánku, i proto tak dlouho ponocoval, spal zásadně v sedě. To všechno zhoršovalo jeho zdravotní stav. Přesto u něj bylo u něj obdivuhodné, jak bojoval s bolestí a svým neduhy, při natáčení musel mít často k dispozici zdravotní sestru.
Ruce měl od injekcí rozpíchané tak, že když se při natáčení filmu Tažní ptáci přílišným vypětím duševně zhroutil a odvezli ho na psychiatrickou kliniku, byl omylem umístěn mezi narkomany. I když patřil mezi prominentní herce, na Národního umělce ho osobně navrhl všemocný Gustáv Husák, znal hranici, za kterou nešel, byla jí docela obyčejná lidská slušnost.
Vstoupil kdysi sice v KSČ, ale vyloučili ho pro neaktivitu, když mu do pořadu Křeslo pro hosta, kam si zval zajímavé osobnosti, měli „nacpat“ vysoké stranické funkcionáře, pohádal se s ředitelem Zelenkou a přišel na natáčení úmyslně opilý, takže muselo být zrušeno.
Kdo s ním neměl lehký život, byli režiséři a jeho kolegové herci, byl mistr improvizace a text si podle sebe upravoval, aby mu šel do „huby“ takže se natáčení muselo často přerušovat, v tom, jak je dovedl „odbourat“ na place byl nedostižný, ale vždy mu odpustili.
Stejně tak mu jeho eskapády odpouštěly manželky i rodina, kterou nade všechno miloval, když byl s dětmi, neexistovalo pro něj nic jiného, byl tolerantní a chápavý. I když měl po dvou dětech ze dvou manželství, Problémy uměl vždy zlehčit svým humorem.
I když měl Vladimír Menšík krásný rukopis a jeho přání přátelům jsou až malá umělecká díla, při žádosti o Občanský průkaz poté co ho v opilosti ztratil, dokázal napsat devítku tak nečitelně, že vypadala jako čtyřka, takže se od té doby úspěšně vydával za o pět let mladšího. Sváděl to na chybu úřednice, ale možná tomu i trochu pomohl.
Kupodivu na to za dlouhá léta nikdo nepřišel, těšil se, že půjde dřív do důchodu. Toho se ale bohužel nedožil. Zemřel v osmapadesáti letech. „Nechal nám po sobě úsměv. Stačí říct Menšík a lidé se usmějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic,“ vysekl mu poklonu jeho herecký kolega a kamarád z „mokré čtvrti“ Jiří Sovák.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1548-vladimir-mensik/biografie/
http://vladimir-mensik.cz/default.aspx?kind=vyzkum
https://www.dotyk.cz/magazin/vladimir-mensik-alkohol/
