Článek
S tím se nesmířil a zúčastnil se demonstrace studentů. Byl zadržen, ale zachránil ho nízký věk a mladistvý vzhled, byl odsouzen „jen“ k několika ranám pažbou pušky, takže vězení nebo deportaci do koncentračního tábora těsně unikl. Věnoval se pak samostudiu, ovládal devět světových jazyků - včetně latiny. Po únoru navštívili dílnu otce komunističtí inkvizitoři s oznámením, že se znárodňuje ve prospěch světlých zítřků.
Jenže zrovna nebyl doma, vrátil se až chvíli poté. Nasedl ihned na bicykl, chtěl je dohnat a vyřídit si to s nimi, ale bohužel se v rozrušení srazil s traktorem, který mu rozdrtil ruku. Lékaři ji nakonec museli amputovat, čímž jeho živnost stejně skončila. I když to výrazně zasáhlo do chodu rodiny, kdyby bývalo k incidentu došlo, zřejmě by negativně ovlivnil kariéru Jaroslava. Takto dostudoval, oženil se.
Poté nastoupil jako tlumočník do Československého rozhlasu. Jeho život dostal v roce 1969 nový směr. Divadlo Járy Cimrmana dostalo překvapivou nabídku na vystoupení ve Vídni a hledalo někoho, kdo je na to připraví. Volba nakonec padla na něj. Nejdřív váhal, šlo pro něj o novou zkušenost, s divadelním prostředím neměl nic společného. Pak ale souhlasil, i proto, že byl velmi zvídavý a rád poznával nové věci a prostředí.
„Když jsme udělali v němčině chybu, hned nás opravil, nebo větu řekl rovnou místo nás, s takovým odevzdaným, trpitelským výrazem. S Láďou Smoljakem i kolegy jsme si hned začali říkat, že by k nám, do divadla neherců, skvěle pasoval. A protože měl, navzdory stoickému výrazu stoletého dubu k potřeštěnému humoru blízko, nabídku přijal.“ Vzpomínal Zdeněk Svěrák.
Brzy byl jedním z pilířů divadla, hrál často ženské role, nezapomenutelný se stal jako princezna Zlatovláska, zejména v závěrečné scéně, kde se mění ve krasavici. Vybrali si ho do těchto rolí i proto, že někdy mluvil v ženském rodě a parodoval opačné pohlaví. Za jeho nudným zjevem doutnal neustálý zdroj humoru a legrace. Rád s vážnou tváří vyprávěl úplné ptákoviny a kochal se pohledem do tváří zmatených posluchačů. Stal se miláčkem publika i kolegů.
S Ladislavem Smoljakem a Jaroslav Weigelem ve hře Posel z Liptákova
„On byl zlatej. Taky polyhistor. Kdykoliv jsme jeli kolem hradu, zámku nebo něčeho pozoruhodného, vždy o všem věděl. Ale když jsme si to chtěli prohlédnout, zůstal sám v autě a říkal, že to nepotřebuje, nastudoval si to v knihách. My oceňovali i to, jak je čistotnej a pečlivej. Chodil vždy včas, perfektně připraven, měl velikou aktovku, v ní termosku s čajem a noviny. Ty si dal na zem a převlékal se na nich. Asi aby nedostal nějaké plísně,“ řekl o něm jeho kolega Miloň Čepelka.
Všimli si ho také filmoví tvůrci. Před kamerou se poprvé mihnul v roce 1967 v komedii Muž, který stoupl v ceně, po boku zkušených bardů - Josefa Krónera, Jana Libíčka a Ilji Prachaře. Protože si mezi nimi připadal méněcenný, myslel, že tím jeho herecká kariéra skončí. Spletl se. Objevil se poté ve více třiceti filmech. Jeho „svatým grálem“ se stal vlastně štěk z komedie Marečku, podejte mi pero, když pronesl větu z údajné rumunštiny: „Hujer metelesku blesku.“
„Jaroušek uměl spoustu řečí, ale rumunsky ne. Nicméně se pro potřeby filmu naučil pár úvodních vět. My chtěli použít i něco humorného a zároveň úderného, příbuzného tomu jazyku, inspirací byla „transylvánština“ z parodie Tajemný hrad v Karpatech. Nějak nás napadlo upravit archaické sloveso metelit, což znamenalo utíkat a k tomu jsme přidali blesku, jako rychle. To, že se z toho stane dodnes používaná hláška jsem já ani Zdeněk Svěrák netušil,“ řekl spoluautor scénáře Ladislav Smoljak.
Jaroslav Vozáb často představoval tlumočníky, intelektuály, komorníky, úředníky, to byla jeho parketa. Velkou roli nikdy nedostal - a ani o ni nestál - ale v těch malých se stal díky svému svéráznému projevu zcela nepřehlédnutelný. I proto ho obsazovali legendární režiséři jako Otakar Vávra, Juraj Herz, Zdeňek Podskalský, Věra Chytilová, či Dušan Klein. Jeho posledním snímkem byla hořká komedie Nejistá sezóna.
„Velmi pečoval o své zdraví. I po šedesátce se mohl chlubit tím, že má úplně všechny zuby, dokonce nespravované, neplombované! Na druhou stranu se bál, že se nedožije sedmdesátky, protože otec i dědeček zemřeli v 69. Jako by tím si na sebe smrt přivolal! Z ničeho nic přišel infarkt. Postihl ho na ulici a ještě ke všemu o Velikonocích, byl to pro nás všechny šok. Měli jsme ho rádi. Vyzařovala z něj opravdovost a upřímnost, on si nikdy na nic nehrál,“ řekl o něm Miloň Čepelka.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/24441-jaroslav-vozab/prehled/
https://www.vlasta.cz/celebrity/jaroslav-vozab-hlasky-hujer-metelesku-blesku/
https://zeny.iprima.cz/hujer-metelesku-blesku-neherec-jaroslav-vozab-si-smrt-privolal-zemrel-nahle-na-ulici-209014
