Článek
Dětství strávila v Polné u babičky, která ji vychovala. Otec, komunistický novinář Vilém Nový, totiž za války překvapivě neemigroval do Moskvy, ale do Londýna. Neprozřetelně - či spíš bezohledně - vysílal v rozhlase pod svým jménem. To neuniklo Gestapu. Zatklo matku, od roku 1942 byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück. Na výslechy musela chodit i dospívající Kamila, která to nechápala. Nicméně tím vztah s otcem utrpěl první šrám, těch postupně přibývalo. Třeba, když se vrátil z Anglie s novou partnerkou.
V listopadu 1949 ho v rámci čistek zatkli, působení v Anglii za války jim posloužilo jako záminka. Odseděl si pět let. „Být na jeho místě, asi bych se svou buldočí povahou v tom kriminále shnila, protože bych si nenechala nic líbit. Co jsem ale vůbec nechápala, bylo jeho chování po propuštění. Možná mu vymyli mozek, v každém případě se stal kovaným komunistou, adoroval třeba Stalina. Nedávalo mi to žádný smysl - bylo to stejné, jako kdyby se bývalý vězeň z koncentráku stal nacistou!“ řekla mi v rozhovoru.
Toužila se stát herečkou, ale na konzervatoř ji nepřijali. Přesto zkusila své štěstí a nakonec získala angažmá v jihlavském Horáckém divadle. Tam potkala prvního manžela, kolegu Miloše Williga. S ním měla dceru Káču: „Ve dvaceti jsem se vdala, o rok později rozvedla. I když si často myslím, že jsem nikomu neublížila, tak jemu jo. Protože on mě hrozně miloval, ale já se zaláskovala do medika Josefa Moučky. Ten se stal v roce 1949 mým dalším mužem, narodila se mi druhá dcera a syn Ondřej. Byli jsme spolu deset let.“ Zavzpomínala.
Kamilu to doma nudilo, poohlížela se po něčem, co by ji uspokojilo i profesně. Dozvěděla se o konkurzu na rozhlasovou hlasatelku. I díky divadelní praxi ho s přehledem vyhrála. Pak pracovala v rozhlase sedm let. Když v roce 1957 oficiálně vznikla Československá televize, dostala nabídku na práci hlasatelky, později se stala moderátorkou zpravodajství a jednou z výrazných tváří obrazovky. I když se rozhodla pověsit herectví na hřebík, přesto hrála v několika filmech, objevila se i na jevišti. „Já ale brala jen štěky, dělat hlasatelku a hrát na plátně nějakou mrchu je prostě blbost.
Pak přišlo v roce 1968 pražské jaro a s ním i velký konflikt s otcem. Já fandila Dubčekovi. Když jsem ho před ním obhajovala, vyhodil mě ze dveří a dal mi přes hubu. Poprvé v životě. Pak schvaloval okupaci, nevinných obětí nelitoval. Když přišel po upálení Jana Palacha s pitomou teorií, že mu kontrarevolucionáři namluvili, že půjde o ‚studený plamen‘ tak jsem se za něj styděla. Až když na tom byl zdravotně hodně špatně, chtěl mě a vnoučata vidět. Já váhala, ale nakonec mi ho bylo líto, šlo přece jen o otce.
Když se po srpnu obnovilo televizní vysílání, napadlo mi zavolat Mileně Vostřákové, která byla zrovna hlasatelkou dne a navrhnout jí, abychom šly na obrazovku obě v černém, jako vdovy. No a hned nato jsem dala výpověď a vystoupila z KSČ, kam jsem ale vlastně ani nevstoupila, přihlásil mě tam bez mého souhlasu otec. Nějaký čas to nevypadalo zle, tak jsem výpověď stáhla, ale pak začalo utahování šroubů. Zavolal si mě prozatímní ředitel televize Kohout a ukázal mi dekret, kde stálo, že nesmím s okamžitou platností na obrazovku! Pod ním byl podepsán tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak.
Po vyhazovu jsem nemohla sehnat práci. Jako uklízečka jsem skončila, když se v časopise Stern objevila má fotka, jak myju schody. Nakonec mě zachránilo Komorní divadlo, kde mě zaměstnali jako kantýnskou. Také jsem podomácku vyráběla igelitové pytlíky. Když jsem pak mezi prvníma podepsala Chartu 77, estébáci seděli už ne před domem, ale na schodech u bytu. Do toho nekonečné výslechy. Hlavní téma byl tatínek. Říkali mi, že mu to přece nemůžu udělat. Já odvětila, že jemu to udělat můžu, ale sobě ne.
Kamila v 85 letech
Já přesto s podpisem Charty váhala, kvůli partnerovi Jirkovi Zahajském. Tušila jsem, co mě asi čeká, ale on už měl kvůli mě omezené vystupování ve filmu a televizi, kdyby mu navíc zakázali i divadlo, byla by to pro něj krutá rána. Když jsem mu text Charty ukázala, přečetl si ho a pak mi řekl, abych se na něj neohlížela a jestli to tak cítím, ať to klidně podepíšu. Choval se vždy perfektně, dal mi 31 let společného života. Milovala jsem ho. A on mě. Nevadilo, že mi bylo o jedenáct let víc. Také jsme spolu čekali dítě, to už mi bylo čtyřicet.
Tehdy to nebylo běžné, jako dnes, kdy jsou i starší matky, gynekolog byl v rozpacích. Navíc ani já se na to necítila, měla jsem hodně práce, do toho další tři děti. Nakonec jsem se rozhodla, pro potrat. Jirka se zachoval fantasticky, i když dítě moc chtěl, řekl, že tohle si musí žena rozhodnout sama. Pak jsem toho mnohokrát litovala. On byl totiž výjimečný, však mu také říkali šlechtic jeviště. Pak přišel nešťastný Silvestr v roce 1992.
S Jiřím Zahajským
Pozvala jsem nejlepší kamarádku, Janu Brejchovou, byla zrovna single a já nechtěla, aby byla v Praze sama doma. „Odvděčila“ se mi tím, že ho svedla. Náš rozchod zasáhl i moje děti, měly ho moc rády. V pozdějších dobách jsem se snažila jí odpustit, ale nešlo to, zrada bolela, jako nic v životě. Navíc se s Jirkou usídlila na chalupě, kterou jsem s ním dvacet let opravovala a zařizovala. Stačilo pomyslet, že spí v mé posteli a stoupnul mi tlak. Po něm už jsem dalšího partnera neměla.“ Popisovala Kamila svůj život.
Po roce 1989 byla rehabilitována a pracovala na různých pozicích v České televizi, rádiu Svobodná Evropa, byla zvolena do zastupitelstva městské části Praha 1, obdržela řadu vyznamenání. To nejvyšší v roce 2013, kdy jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně. Je autorkou a spoluautorkou čtyř knih, chodila na besedy do škol. Tam pronesla tento monolog: „Mluví se o mé statečnosti, ale já si nejsem jistá, jestli to byla statečnost. Vím, že se neříkaj sprostý slova, ale pro mé pocity mě napadá jediný výraz, já byla akorát nasr… Nesmírně.“
S Václavem Havlem a Michaelem Kocábem
Kamila Moučková zemřela 24. 11. 2020 ve věku 92 let. I po smrti ji pronásledoval osud, kvůli covidu se s ní rodina, přátelé a veřejnost nesměli rozloučit. Obřad se tak konal až rok poté, v pražském kostele U Salvátora. Ze záznamu zazněl vzkaz, který nahrála před smrtí: „Vy všichni, kteří jste se se mnou přišli rozloučit. Děkuji, mám vás ráda. A děti nebrečte, měla jsem krásný život, tak to není žádná tragédie. Jděte domů, zapalte svíčku, nalejte si sklenice vína a připijte si se mnou na život. Miluji vás, a budu s vámi do konce všech vašich dnů.“ Měla poslední přání, aby byl její popel rozptýlen na řeckém ostrově.
Zdroj: autorský rozhovor
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/205562210800010/
https://dvojka.rozhlas.cz/z-televize-odesla-rada-nechtela-byt-pouhou-loutkou-rezimu-osudove-zeny-kamila-8603875
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/kamila-mouckova-otec-srpen-1968-invaze-prazske-jaro-dubcek-charta-77-show-jana-krause.A200205_101420_lidicky_zar
