Článek
Odkazuje totiž na místo, kde se měla narodit, tedy v Magdale. Ta měla ležet na západním břehu Mrtvého moře. Historička Joan E. Taylorová však tvrdí, že nemáme žádný doklad o tom, že by se v něm opravdu narodila. To navíc bylo v prvním století spíš známé pod řeckým názvem Tarichaea. Vzhledem k tomu, že nenesla jméno manžela, je zcela jisté, že byla svobodná.
To ovšem v té době znamenalo, že bez souhlasu otce či děda směla opouštět domov jen v doprovodu mužského příbuzného. Zřejmě toto omezení úspěšně ignorovala, což nutně muselo vzbudit pozornost i animozitu mužů. Na druhou stranu, právě svou nezávislostí mohla později zaujmout Ježíše. Je fakt, že o jeho soukromém životě v mládí se nic neví.
Nicméně je dost nepravděpodobné, že byl panic. V jeho době muži začínali sexuálně žít v šestnácti letech - navíc raní křesťané celibát nevyznávali. Své učení začal kázat až po třicítce, takže je předpoklad, že předtím nijak nevyčníval. Podle kodexů objevených v egyptském Nag Hammádí a Filipova evangelia byla Máří společnicí (koinōnos) Spasitele.
Zachovaly se i texty z okruhu různých malých prvokřesťanských skupin. Jejich autoři pak vycházeli z přesvědčení, že vedle známého Ježíšova učení existovala další, tajná, nauka, známá jen vyvoleným. I zde má být Marie nejbližší osobou. Ve spisu Pistis Sofia Ježíš píše: „Marie, požehnaná, které sdělím všechny záhady nebes“, v jiném zase, že bude obrazem věčného nenapnutého světla.
Našel se i malý útržek papyru v koptském textu, kde je pasáž, kde přímo říká: „Má žena“. Z kontextu vyplývá, že je řeč o Máří Magdaleně. Když byla vystavena kritice apoštolů, Ježíš ji bránil slovy: „Ona bude mou učednicí“ a „Pobývám s ní“. V každém případě byla její role v Kristově života po jeho ukřižování snižována, až bagatelizována. Její památku a význam ale církevní autority cíleně potlačovaly.
Vrcholem bylo, když ji v roce 590 papež Řehoř I. označil za hříšnici, jak se tehdy říkalo prostitutkám. Navíc si ji spletl s jinými ženami, Marií z Betánie (sestrou Lazara a Marty) a s opravdovou bezejmennou hříšnici z chrámu. Tato pomluva se rychle ujala a způsobila, že ženy zůstaly v církevní hierarchii na vedlejší koleji. Na omluvu papeže došlo až v roce 1969.
Řehoř využil novozákonní příběh, podle nějž z ní Ježíš vymítal sedm démonů, což ovšem mohlo být naprosto cokoli. Navíc se o tom zmiňuje pouze jedno ze čtyř hlavních evangelií, Lukášovo, takže je dost dobře možné, že i on ji zaměnil s jinou Marií, šlo o běžné jméno. Přitom je nesporné, že Máří měla mezi apoštoly výsadní postavení.
Byla u všech okamžiků Ježíšovi cesty na Golgotu, bičování, při kterém nesl svůj kříž. Stála u něj neohroženě až do posledního vydechnutí, zatím, co se apoštolové zbaběle ukryli, aby nebyli také zatčeni a odsouzeni. Stala se také prvním svědkem nanebevzetí, poté, co našla jeho prázdný hrob. Milostný vztah mezi ní a Ježíšem byl senzačně zpracován ve fiktivních thrillerech, jako je Da Vinciho kód.
Není pro to ovšem jediný důkaz. Na druhou stranu to ani nelze zcela vyloučit. Apoštolové hrají v gnostických spisech úlohu žárlivých odpůrců, kteří nechtějí uvěřit tomu, že pro tak význačný úkol - šíření Kristova učení, byla vybrána právě žena. Přitom v jednom evangeliu sděluje apoštolu Petrovi, něco, co Ježíš řekl jenom jí, nikoli jemu či ostatním.
Pokud jde ale o její život, nemůžeme si být jisti prakticky ničím - neví se, kde a kdy se narodila, kdo tvořil její rodinu, kolik jí bylo let v roce Ježíšova ukřižování, ani co se s ní stalo po událostech velikonočního rána, kdy vstoupil na nebesa. Snad měla s dvěma bratry utéct ze Svaté země po popravě svatého Jakuba, prvního apoštolského mučedníka.
K němu mělo dojít kolem roku 44 n.l. Prý se dostali v lodi bez plachet a kormidla až do francouzské vesnice Saintes-Maries-de-la-Mer, kde začala kázat. Posledních třicet let života měla zasvětit samotě a modlitbám ve vysoko položené jeskyni v pohoří Saint-Baume, kde je uložena její zčernalá lebka. Jedná se o jednu z nejcennějších relikvií církve.
Vědci při jejím zkoumání došli k závěru, že šlo o ženu, která žila v prvním století, bylo ji asi padesát let, měla tmavě hnědé vlasy a původem nepocházela z Francie. Pochopitelně ale nebylo možné určit, zda jde skutečně o Máří. Relikvie s ní spojené bychom měli najít hned v několika tamních kostelech, ale je to dost pochybné.
Zajímavá je také její údajná levá ruka, má se nacházet v klášteře na hoře Athos a vydávat líbeznou vůni, tělesné teplo a konat zázraky. Ovšem vzhledem k tomu, že jde o autonomní mnišský stát, kam se hned tak nikdo nedostane, i tomu, že nebyla podrobena odbornému zkoumání, je její existence spíš nepravděpodobná.
Jiná legenda tvrdí, že se usídlila v Efezu v Turecku, kde pomáhala Janu Evangelistovi šířit křesťanskou víru a tam také zemřela. V roce 2016, během mimořádného jubilejního Roku milosrdenství povýšil papež František I. vzpomínku na Marii Magdalénu, která připadá na 22. červenec, na liturgický svátek. Nové texty mluví o ní jako o ženě, která je zářným příkladem pravé a autentické evangelizátorky.
Zdroj: https://www.nationalgeographic.cz/historie/marie-mari-magdalena-hrisnice-spolecnice-jezise/
https://www.youtube.com/watch?v=BxuEgwaETJY
https://www.reflex.cz/clanek/causy/74020/byla-mari-magdelena-opravdu-tak-hrisna.html
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/tajemstvi-ostatku-mari-magdaleny-vetsina-z-nich-skoncila-ve-francii-nejcennejsi-je-zcernala-lebka_383913.html
